Část druhá

16. prosince 2013 v 20:21 | Pret a Voldy |  Síla zpovědi
Část druhá



Michal se opře pohodlně do sedačky luxusního vozidla. Xitt sedí spořádaně na zadním sedadle, což byl překvapen, že Lexovi nevadilo, že se na ní usadil bez jakéhokoliv předešlého potažení dekou nebo jinou přikrývkou. "To je tvoje auto?" otočí se na Lexe soustředícího se na jízdu.

Nejprve hodí blinkr a odbočí do jedné z vedlejších ulic. Odbočku střihne trošku rychleji než by měl, tak ještě pohledem do zpětného zrcátka zkontroluje Xitta vzadu. "Ano. Ale už ho mám docela dlouho, přemýšlel jsem o koupi nového. Něčeho trošku většího." Další odbočku už radši projede pomaleji. "Trošku jsem ti pocuchal Xitta, snad se tam vzadu moc nezmuchlal." Usměje se provinile. "Jsem zvyklý jezdit trošku... rázněji."

"Většího? To ještě jde? Kamion bys nechtěl? A Xitt nevadí, on je zvyklý, kdyby měl problém, lehne si. Dokud sedí, máš jistotu, že jedeš spořádaněji. Taky nejezdím nijak pomalu. Přítel dělá u záchranky a s tím je trochu problém, protože on si silnice krosí i mimo službu..." zasekne se, když si uvědomí, co řekl. Skousne spodní ret. Co když je Lex totální homofób a teď ho tady vykopne někde do stoky a ujede... kruci. Poočku zkontroluje, co na to jeho momentální řidič...

"Jde a kamion to tedy rozhodně není." Pousměje se. "Docela mi padla do oka nová řada těhle autíček. Jsou trošku větší, pohon na všechny kola. Akorát bych musel asi začít jezdit i terén, což mě i láká, jen není čas." Musí trošku přidupnout brzdu, protože mu málem vjel do cesty nějaký kretén z vedlejší ulice. "Vůl jeden!" uleví si poněkud nevhodně. "Promiň. Říkal jsi, že přítel je u záchranky? Takže to je zkušený řidič, s ním se není čeho bát. A síla zvyku je někdy... no, některé návyky si prostě člověk neuvědomuje. Občas mám problémy na českých silnicích, dodržovat povolenou rychlost. Tady je to přece jen trošku jinačí. I ty silnice jako takové... u vás je to spíš tankodrom, místy."

"Taky bych si dopřál lepší auto, ale s tím krámem, který sebou už tolik let tahám, to nejde tak jednoduše..." plácne si rukou do kolene. "Všechno chce úpravy pedálů a tak... Hmm, zkušený řidič je dobrá věc, vždycky ví, co může od ostatních očekávat, takže bezpečnost nadevše... Ty a terén? Takže něco jako rallye? Není to moc nebezpečné? Takhle bych tě tipnul spíš na závoďáky. Dodržování rychlostí je určitě problém pro víc lidí... já se v Londýně učil jezdit po druhé straně a řeknu ti, dokud jsem měl před sebou auta, tak jsem byl v pohodě, jak jsem vyjel mimo Londýn, tahalo mě to na pravou stranu a to jsem v té době ještě řidičák u nás neměl. Dělal jsem ho až v Anglii... tam mě dodržování rychlostí opravdu netížilo, hlavně se udržet ve správném pruhu... A v Čechách je problém v těch silnicích, jinak by byl asi problém pro policii, aby všechny uhlídali... Kdo by chtěl jezdit rychle po silnicích, kde se ti dřív urve kolo i s nápravou než to pořádně rozjedeš... Některé zvyky jsou opravdu neodnaučitelné, ale tak už to chodí, ne? Někdy se ty špatné zvyky hodí."

Příkývne a znovu odbočí. "Asi je to složitý, co? Popravdě nemám vůbec tušení... to nemáte přímo nějaká speciální auta? Promiň, kromě pár knih pro slepé, které jsem sháněl pro kamaráda, toho takhle moc nevím. Když nad tím tak přemýšlím, je to docela ostuda." Přizastaví u krajnice a nechá předjet jiné auto. "Nemám rád, když se na mě takhle lepí. Mám pocit, že se mi chtějí podívat do kufru nebo tak. Mohl bys mi prosím tě sáhnout tam po straně do té kapsy? Měl bych tam mít petku s pitím. Omlouvám se, měl jsem poněkud hektický večer a nerad bych po cestě leknul." Na chvíli stočí okýnko. "Měl jsem ještě večeři s jedním akcionářem a přísahám bůh, že jsem měl co dělat, abych se na toho hňupa nevrhl a nezaškrtil ho. Jen co to půjde, vracím se do Čech. Navrhnu dům, hotel, mrakodrap, ale jednat s těmi z vedení, to mi bere veškerou energii."

Michal sáhne do přihrádky a podá onu pet lahev s vodou. "Klidně jsi mohl zavolat, když jsem byl na hotelu a mohli jsme to nechat na zítra... číslo bys na mě měl mít, zasílali vaší firmě moje vizitky. Pochopil bych, že jsi měl náročný den. Ono i setkání s mojí osobou je samo o sobě dost náročné." usměje se nenuceně. "Ne každý to bere tak dobře jako ty. Šok se dostavuje až po několika hodinách..."

Napije se a málem se v tom pití utopí. Podívá se na Michala, zatímco petku zavírá a snaží se dostat vodu z plic. "Prosím tě, jaký šok?" zavrtí nechápavě hlavou. "Každý jsme nějaký. Popravdě bych měl větší problémy, kdybys měl třeba oranžovou hlavu, ale i to bych zvládnul. Tvoje osoba je náhodou velmi příjemná. A to jednání bylo téměř relaxační. V porovnání s tím, co přišlo večer, tedy rozhodně. Chápu, že občas můžu trošku šlápnout vedle. Řeknu to přímo, nejsem si chvilkama jistý, jak jednat, aby ti to nebylo nepříjemné. Ale jsme dva dospělí chlapi, co se snad zvládnou domluvit a sdělí si, když jim je něco nepříjemné. A ven jsem potřeboval. Bože, jak já potřeboval na chvíli vypadnout z domu. Takže, zcela sobecky, jsem si tě vzal jako záminku pro zmizení. Tak a teď to víš." Pousměje se poněkud provinile.

"Nemusíš mít výčitky," okomentuje jeho výraz. "Je lepší být venku než dřepět někde na hotelu a zírat na německý programy v televizi, kde stejně z devadesáti procent vyhrávají německou lidovou hudbu, na kterou ještě nepociťuji nároky..." ušklíbne se. "Naopak. Řeknu ti popravdě, že jsem rád, že takhle jednáš, protože je to lepší než abys mě nutil zůstat na hotelu a hrát s tebou pexeso jen s ohledem na můj vozík, abych se nemusel někde trmácet. Opravdu nemám rád lítost. Stačí, že sebe lituju tak často já. A jednání se mnou je zcela normální, jako bys jednal s kterýmkoliv jiným člověkem. Nemůžu chodit, nejsem omezený na myšlení..."

"Lidovky nesnáším a pexeso hraju příšerně." Zasměje se. "To bych s tebou vážně nehrál. Ani za nic. Já se trmácím celkem rád, vozík nevozík. Nemám s tím problém, opravdu ne. Říkal jsem si, že ještě není tak pozdě... kousek za městem je takový... no, statek je asi nejpřesnější. Mají tam naprosto dokonalé steaky, pokud nepohrdneš ještě jednou večeří. Je tam poměrně příjemná atmosféra a znám se dobře s majitelem. Pokud tedy nemáš nic proti." Petku odloží dozadu na sedadlo.

"O mě nejde... spíš o tvoje břicho, abys tu třetí večeři vydržel... střevní kolika není určitě příjemná," konstatuje. "A potom, ty jsi řidič. Nemohl bych nic namítat ani v případě, že bys mě chtěl odvézt za město do lesa a tam mě rozsekat na kousíčky. Takže ti ten steak budu věřit," uculí se.

"Teprve druhou." Pousměje se sladce. "A navíc, rozsekáváním na nudličky bych se neobtěžoval. Moc pracné. Ale předem bych tě varoval, kdybych byl sériový vrah." Ukáže před Míšu. "Pokud by ses cítil v nebezpečí, přímo před tebou v kastlíku je zbraň. Nemusíš se bát, je registrovaná. Pořídil jsem si ji kdysi pro vlastní ochranu. Dost často jsem se pohyboval s velkými obnosy."

Michal se trochu nevěřícně zahledí před sebe na ono místo. Polkne. Ne že by od Dwighta nebyl na zbraň zvyklý, to ne. Dwight jich měl hned několik vždy u sebe, ale tohle je cizí muž... na neznámém místě a se zbraní, na kterou ho dokonce upozornil. Být žena, tak jdou na něj mdloby. "Nevím, jestli jsi mě uklidnil..." zapochybuje o tom. Nezbývá mu nic jiného, než věřit. Svěřil se do cizích rukou přece sám.

"Neuklidnil, já vím. Promiň." Pousměje se. "Navíc ani není nabitá. Ale jsem si jistější, když ji mám po ruce." Vrací se ošklivé vzpomínky na Kubu v kaluži krve. Přimhouří oči. "Párkrát mi pomohla." Nejistě se otočí na zadní sedadlo. Hodně ošklivé vzpomínky. "Radši na to ani nemyslet. Pojedeme, ne? Musím tě ještě zavézt do toho lesa a... cos to říkal, na nudličky?" pousměje se a zařadí jedničku. Koukne do zrcátka, a zařadí se zpátky do provozu. "Můžu se zeptat na něco osobního?"

Michal vycítí změnu atmosféry i Lexova chování. Ztracen ve vzpomínkách je rozhodnutý to téma raději dál nepitvat. "Kdybys sekal, tak prosím tebe začni od hlavy... nohy totiž necítím. No a... pokud jsem chráněn právem neodpovídat, když nebudu chtít, tak klidně i můžeš."

"Samozřejmě, že nemusíš odpovídat. Na to máš plné právo, ale víš, jak to chodí, ne? Když odpovíš ty, tak se pak nebudu moct vykrucovat já." Pousměje se spokojeně a pozorně sleduje silnici. "Jak se ti to vlastně stalo? Promiň mi mou zvědavost, ale mám takovou libůstku. Strašně mě zajímají osudy lidí kolem mě."
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 31. května 2014 v 21:40 | Reagovat

Lex je sympaťák a vtipný:) Myslím, že si ho aj obľúbim:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama