Část jedenáctá

17. prosince 2013 v 18:49 | Pret a Voldy |  Síla zpovědi
Část jedenáctá


***

Probudil se z podivného snu, který se mu celou noc opakoval, ale nemohl si vybavit, o čem vlastně byl. Chtěl si upravit rozčepýřené vlasy a otřít nepříliš vyspalé oči, ale zjistil, že ruku má zaklíněnou pod příjemně hřejivým tělem. Pomalu, aby spolu nocležníka neprobudil, otočil hlavou směrem ke klidnému odfukování. Lex si tisknul jeho ruku ke své hrudi. Ležel na boku, svaly obličeje uvolněné spánkem. Nestačil si prohlédnout víc, zacinkání kovových známek na Xittově obojku, ho vrátilo do reality.
"Asi bys chtěl ven, že?" špitne jen. Jenže... jak na to? Svou ruku jen tak neuvolní, protože sevření bylo opravdu pevné. Protáhne prsty, ale s Lexem to ani nehne. Zakleje, sám pociťuje plný měchýř a ještě i další jiné ranní problémy. Polkne, protože to se zrovna nehodí. Nezbývá, než Lexe probudit po dobrém. Nešikovně se ze své polohy na zádech přetočí na bok, ocitne se tak mnohem blíž, než by se na přátele slušelo. Přejede rukou po nahé paži, sjede na krk. Lehce promasíruje ztuhlá místa, sám tuhle techniku používá často, protože zablokovaná záda nejsou nic příjemného. Nepřekáží mu žádná tkanina, takže pokračuje dál, sjede o trochu níž, kam ještě dosáhne. Stejný stav jako nahoře, jenže místo masáže to spíš připomíná hlazení. "Lexi, vstávej..." špitne jemně do nastaveného ucha. Přeci nemůže spát tak tvrdě? Přejede rukou dopředu přes prsní sval až na bříško a zase zpátky. Se zatajeným dechem objede prstem bradavku. Sevření kolem ruky se trochu uvolní, ale jen na moment, kdy se Lex ze spánku přitiskne ještě blíž. To už se Michal ocitne s hlavou těsně proti jeho, že se skoro dotýkají čely. Zatají dech. Tohle by neměl... Vtiskne drobný polibek na čelo, bleskově vytrhne svojí ruku ze sevření a odkulí se na svojí půlku. Lexovy oči se konečně otevřou, zmatené spánkem, vyrušen z příjemného snu, zamžourá na něj pohledem. Posune se neopatrně na posteli, protože místo okraje sleduje rozespalého Lexe. Zatápe rukou ve vzduchu, jak se snaží v rychlosti něčeho zachytit, aby nespadl na zem. Jenže to mu není dopřáno, místo toho jen s žuchnutím dopadne do huňatého koberečku, za který v duchu děkuje tomu, kdo ho tam položil. "Kruci..." zakleje pro sebe. Výhoda necitlivosti některých částí těla...

Pomalé probouzení velmi rychle přejde téměř v leknutí. Cítil jistě doteky, ale měl za to, že jsou jen součástí velmi příjemného snu. Rychle se vymrští přes postel, aby zjistil, jestli je Míša v pořádku. Nakloní se k němu natažený na posteli. "Míšo? Jsi v pořádku?" zeptá se a natáhne k němu ruku. "Nestalo se ti nic?" Jak se tohle mohlo stát? Na chvíli přemýšlí, jestli ho třeba nějak nevylekal, nebo do něj nějak nevědomky nežďouchl. "Něco se ti zdálo?"

"Au... ne... jen jsem... doprčic. Jen jsem chtěl jít pustit Xitta, ze schodů se nedostanu, ale to je jedno... už jsem na zemi." žďuchne do něj vozík, který mu přitlačí Xitt, přesně podle jeho výcviku. Podrbe ho na hřbetu. "Díky, Xitte." S bolestným úšklebkem se opře o ruce a Xitt nápomocně přiběhne. "Tohle musím zvládnout sám, vždyť to víš," promluví k němu. Zapře se o madla zajištěného vozíku a předvede tak skoro kulturistický zdvih až na sedačku. Naražený loket však zklame v nejmíň vhodnou dobu a tak žuchne zase zpátky. "Nebo taky ne..."

"Tvoje umíněnost je na jednu stranu obdivuhodná. Uhni mi kousíček, kamaráde." Poplácá Xitta a trošku ho odstrčí bokem, aby mohl sklouznout z postele vedle Míši. "Podle mého v pořádku moc nejsi. Viděl jsem, jak ti brnknul loket." Natáhne se k němu. "Uložím tě zpátky do postele, pustím Xitta, aby se vyvenčil a při zpáteční cestě ti na ten loket splaším nějaký led." Bez čekání na odpověď popadne Míšu pod pažemi a přizvedne k sobě. "Pamatuješ si, že se máš vrátit v pořádku, nebo si mě tvůj Alex najde." Pousměje se a opatrně ho uloží zpátky do postele. "A žádné prudké pohyby. Nebo mi dojde trpělivost a nadělám z tebe nudličky. Jen se ještě zeptám, je nějaký problém, když nechám Xitta venku chvíli samotného?"

"Není to problém... jen jestli tady nemají nějaký zvířata. Buď taková, která by se mohla bát jeho nebo on jich... Nikdy koně neviděl. Nevím, jak moc je to bezpečné, Lexi. Na volno pobíhá jen v městském párku, kde potká kromě lidí tak maximálně ptáky a kočky a to samé na zahradě mých rodičů." zavrtí se. "A nemám se hýbat? Tak to je blbý, protože já taky potřebuju vyvenčit. A ne... zvládnu to sám, díky." zazubí se. I tak si stále tře loket, bolest však není tak výrazná, aby se nedala ignorovat.

"Jak by mohli mít na ranči zvířata?" zasměje se pobaveně. "Většina je zvyklá a stejně jsou v ohradě. Xitt je chytrý pes, nepoleze za nima. A Rex je už starej pes, ten se už zajímá jen o misku a boudu. Neboj, řeknu klukům, aby na něj kdyžtak dohlédli." Usadí se na posteli. "A jen tak mimochodem, venčit tě vážně nemám v plánu. Jen se bojím, aby ti zas nevypověděl ten loket a nenarazil sis ještě něco jiného. V koupelně je to přece jen horší. Takže zcela vážně. Zvládneš to?" zadívá se na něj a přímo rentgenový pohled věnuje postiženému lokti.

"Není mi pět... Víš, kolikrát jsem takhle už spadl, Lexi? A nebyl z toho jen naražený loket. Opravdu to zvládnu," usměje se. "Jen mě hoď na vozík, když jsi teď můj osobní nosič, děkuju." Zatváří se naprosto nevinně. "Kdyby něco, budu křičet o pomoc, slibuju. A za Xitta předem děkuju."

"Ano, není ti pět, ale nad tebou nevisí hrozba tvého naštvaného přítele. A navíc vážně nechci, aby se ti něco stalo. To je snad pochopitelné. Ale když říkáš, že to zvládneš, budu ti věřit." pousměje se. "Tak pojď ke mně. Prvně vyřídím tebe, pak Xitta..."

***

Převlékl se do pohodlnějších věcí, než jsou pracovní kalhoty a naškrobená košile, kterou si oblékl na dobu vyjednávání s Lexem. Museli se do toho už konečně pustit, aby jim nestála práce v mrtvém bodě a potom to nemuseli dohánět. Nebyli přece na dovolené. Xitt spokojeně celý den běhal po zahradě, kterou tady měli opravdu velkou. Vždycky jen přiběhl na terasu za nimi, aby se napil, zkontroloval situaci a zase odběhl. Lex se sice po snídani vytratil s tím, že musí něco vyřídit ve městě, ale hned byl zase zpátky. Michal mezitím prozkoumal místní ranč. Zjistil, že projíždět se v navlhlém terénu není tak snadné, jak se domníval a tak musel zklamaně objíždět pouze jemu přístupná místa. Za to tady byla parta dobrých lidí, kteří respektovali to, že je tady Lexovým hostem. Nakonec ho ani ten naražený loket neomezoval. Ukázalo se, že to byla jen chvilková bolest z naražení a tak už se zase mohl přesouvat sám, aniž by se mu podlamovaly ruce. Nakoukne do ložnice, kde se zase převléká Lex. "Jsem hotov a připraven vyrazit do terénu. Jen nemám terénní přezutí."

"Jen ještě chvilku." otočí se na něj. Ještě není převlečený. Stihl natáhnout jen černé džíny. "Xitt vypadá nadmíru spokojeně. Viděl jsem ho, jak doráží na toho nebožáka Rexe." zazubí se a natáhne se pro bílou košili položenou na posteli.

"Taky jsem koukal... nemá moc psích kamarádů a Charlie je zpátky v Anglii, takže nemá žádnýho psího kamaráda. To víš, hned musí využít příležitosti." prohlédne si Lexe bez trička za denního světla, což je opravdu pěkné pokoukání. Uculí se.

"Charlie?" nadhodí zvědavě. Oblékne si košili a začne zapínat knoflíčky. "Čemu se tak usmíváš?" Míša vypadá spokojeně, což ho velmi těší. Rozhodně se snaží, aby si to tu užil. "Snad to ten staříček zvládne. Přece jen už je to staré zvíře a takový mladý rarach by ho mohl trošku rozčilovat." pousměje se. "Musel jsem trošku krotit kluky, sápali se po Xittovi... kdyby ho dostali do parády oni, tak se rozluč s asistenčním psem."

"Charlie je policejní služební pes mého dobrého kamaráda z Anglie. Je policista, měli u nás nějaké vyšetřování, ale ta osoba se přesunula zpátky do Londýna, tak musel jet taky a Charlieho jsme posílali o pár dní později, do Anglie jsou přísnější veterinární pravidla." Zamyslí se nad tou dobou, kdy Dwight od něj tak spěšně odcházel. "Jinak se o zkažení Xitta nebojím, snad by svoje povinnosti vůči mně nezapomněl. I tak má o dost větší volnost, nevyužívám ho naplno. Ale děkuju, že se tak staráš... zase." usměje se a sleduje hbité prsty, jak zapínají jednotlivé knoflíčky košile. "Rád se dívám a ty jsi velmi příjemná společnost, Lexi."

"Rozumím. Co jsem měl čest s těmi policejními psy, tak to byli docela ostří kluci. Neměl jsem z nich zrovna dobrý pocit. I když, možná to bylo taky tím, že jsem nebyl zrovna v neutrálním postavení. Zatýkali mě, jak kdybych byl nějaký terorista." pokrčí rameny... "Nebylo to zrovna příjemné. Vážně doufám, že už se do takové situace nedostanu." usměje se. Dva knoflíčky nahoře nechá rozepnuté. "Když já z toho tvého pohledu mám pocit, že mám někde nějaký flek." zazubí se na něj. "Pak mám tendence se pořád kontrolovat." přejde k němu. "Starat se o tebe je potěšení. A teď tě dostaneme na koně, jsi připravený?"

Michal se na vozíku ošije. Dokud na to nepřicházelo téma, tak mu to bylo celkem jedno, ale teď se zdál být nachytaný na švestkách. Sice po svezení na koni tak dlouho toužil, ale když šlo na věc... "Popravdě moc ne." posmutní. Z dálky viděl asi všechny koně, které tady mají a všichni byli opravdu velcí a majestátní. Bylo vidět, že se o ně dobře starají a koním se tady daří. Zahlédl dokonce i několik hříbat. Chtěl jít blíž, ale bez pomoci by se nikam nedostal a o pomoc prosit nechtěl.

Přejde k němu a přidřepne si před něj tak, aby se mohl dlaněmi opřít o jeho kolena a viděl mu tak do očí. Nechce na něj koukat z výšky. "Máš strach?" zeptá se tiše. "Nikdo tě do toho nenutí, pokud nechceš, nemusíš. Je to jen na tobě."

"Strach... definuj ho a ano, mám. Od té nehody jsem nebyl mimo vozík nikdy výš než na posteli. A kůň... Nikdy jsem na něm neseděl, je to sice moje zbožné přání a připadám si teď jak největší posera, jenže já si to neumím představit. Víš... sezení na koni bude jiné než na vozíku. Co když spadnu? Nemám takovou stabilitu jako vy. Vy sedíte a držíte se středem těla, který já z poloviny necítím. Mě drží opěradlo a ruce." uhne pohledem, má pocit, že mu Lex vidí až do žaludku. "Ani jsem je ještě z blízka neviděl." kuňkne a cítí se tak na dvanáct let, kdy míčem rozbil okno skleníku.

Chvíli se na něj dívá, než se pousměje. "Chápu. Přiznám se, že už jsem přemýšlel nad tím, jestli se zvládneš na koni udržet. Je pravda, že i při směrování používám spíš nohy než uzdu. Ale to spolu zvládneme." Jemně ho pohladí po paži. "Prvně okoukneme stáje a já tě seznámím s Dustinem. Je to krotký kůň, jezdí na něm hlavně děti. Je trošku menší a nevyděsí ho ani rána z děla. Bude se ti líbit. Když budeš mít pořád obavy, tak se nic neděje. Když ne, tak zkusíme, jestli to zvládneš. Ani na sekundu tě nepustím, ano? Budu tě jistit. Kdyby to ani tak nešlo, Dustin je silák. Zvládl by nás oba. Ten kůň je vážně kliďas, ale i tak ho budu držet. Nedovolím, abys spadnul. Ale věř mi, jak si jednou sedneš na koně, budeš to milovat." usměje se. "Tak okoukneme ty stáje a uvidí se, souhlasíš?"

Přikývne, za zkoušku nic nedá a Lexovi věřit může. Takže snad nespadne a neochrne ještě jednou. Jaká by to byla ironie života. Pobaveně se uchichtne. "Tak dobře, když mě nenecháš spadnout, tak budu souhlasit s čímkoliv. Půjdeme? Ať je to rychle zamnou."

"Slibuju, že nenechám." přikývne a narovná se. "Stejně si myslím, že tě pak nebudu moct z koně dostat. Ty nebudeš mít problémy s tím, že tě bude šíleně bolet zadek. Začínám se skoro bát." zazubí se.

"Tak to byl pěkně blbej vtípek. Ale nechci zůstat do konce života v koňském sedle." žďuchne ho prstem do břicha. Uculí se, když se Lex hraně zlomí v pase. "Dneska nějak zdržuješ, Lexi. Převlečený jsem byl dřív, z pokoje se ženu dřív..."

"Na koni budeš dřív." doplní ho se smíchem. "Tak jo, pojď ke mně, ty nevěsto. Snesu tě dolů."

***
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Wieta Wieta | 17. prosince 2013 v 19:45 | Reagovat

popravde ste to vymysleli geniálne :D som rada, že vás to napadlo :) a Lex s Michalom sú fantastický ako vždy :) som zvedavá, ako sa to vlastne bude vyvíjať :)

2 yellow yellow | 17. prosince 2013 v 23:17 | Reagovat

Zdravím na novém blogu. :) Musím přiznat, že už jsem od čtvrtka nenápadně nakukovala a hrozně se mi líbí číča a Nagini jako rozcestníky!

3 IQY IQY | 17. prosince 2013 v 23:24 | Reagovat

hmmm, výborný nápad pre zjednotenie poviedky :D
a výborné pokračko deja! už sa teším na koníky... fakt bude Miško jazdiť? čo sa divím, keď mu bude asistovať Lex, hi, hi, u Lexa je možná všetko :D :D

4 KATKA KATKA | 18. prosince 2013 v 12:00 | Reagovat

pořád mi vrtá hlavou kdo bude ten prúkopnik a překročí první tu barieru kamarád

5 Karin Karin | 18. ledna 2014 v 21:22 | Reagovat

jsem zvědava jak se mu bude líbit jezdit. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama