Část dvacátá

24. ledna 2014 v 20:40 | Pret a Voldy |  Síla zpovědi
Část dvacátá

***

Probudily ho první paprsky, které se draly oknem dovnitř. Lehce zamžoural. Nenaspal toho moc, ale při pohledu na spícího Michala se cítil naprosto úžasně. Po hodné chvíli se pomalu a maximálně opatrně vyprostil a vysoukal z postele. Naházel na sebe oblečení. Ještě věnoval pohled Míšovi, který klidně oddechoval. Musí se pořádně vyspat. Teď stojí dole v kuchyni u plotny, povídá si s Ralfem, který si taky přivstal a odhání ho od snídaně, kterou chystá pro Míšu. Musí se pořádně najíst, aby měl sílu. A taky ho nemíní po té příšerné noci pustit jen tak z postele. Právě se pasoval na Míšova osobního dohližitele. Postará se o to, aby se hezky vyspal, odpočinul si a pořádně se najedl. Však se houby stane, když začnou s jednáním o něco později. Navíc, pomalu se to šine ke zdárnému konci. Stihnou to určitě dřív, než předpokládali. A to se mu sobecky nehodí. Přeje si to ještě trošku natáhnout. Dokončí vajíčka, připraví tousty a všechno to se spoustou čaje v termosce, ovoce, zeleniny a různých drobností, včetně čokolády, naaranžuje na obrovský tác. "Jestli s tím někde zakopnu, tak mě přijď rovnou zastřelit." oznámí Ralfovi v němčině a vyrazí z kuchyně. Schody přežije, otevření dveří do pokoje je trošku oříšek, ale i s tím si nakonec poradí. Jen se mu přitom podaří vylít trošku džusu. Ani nenadělá moc rámusu. Všechno odloží na stolek, hrdý na svůj výkon, protože čekal, že z přeplněného tácu něco určitě spadne, a uloží se ještě na chvilku vedle Míši. Neodolá, aby nepohladil spánkem zrůžovělou tvář.

Procitne z příjemného snění díky lehkým dotekům na tváři. Zavrtí se, aby odehnal opar spánku a pomalu otevře oči. Hlavu přitom automaticky točí na stranu Lexovy strany postele, kde ho očekává. Rozespale se na něj usměje. "Dobré ráno. Jsi vzhůru dlouho?" protože už je oblečený.

Pousměje se. "Dobré ráno." nakloní se k Míšovi, aby si ukradl letmý polibek na rty. "Jen chvilku. Vyspal ses dobře? Tedy, vzhledem k okolnostem."

Překvapeně se na něj podívá, ale s úsměvem přikývne. "Cítím se dobře, děkuju." začichá nosem ve vzduchu. "Dole už se chystá snídaně? Kolik je vůbec hodin?" Optá se zvědavě.

"Asi půl sedmé. A brzy ji chystat začnou. Začínají kolem sedmé, pokud vím. Někdy i déle, to záleží na tom, co zrovna připravují. Aby to na osmou bylo. Máš hlad?" zeptá se věcně. Pořád mu svými širokými zády zakrývá výhled na stolek u své strany postele. Trošku mu to kazí Xitt, který se pomalu plíží směr tác.

"No... právě jsem se probral, ale docela i jo. Ty křeče mě nějak vyhladověly." Usměje se. "Ale to mám smůlu, co? Když snídaně se podává až po osmé hodině." Natáhne ruce nad hlavu, aby se pořádně protáhnul. "Nějak to vydržím."

"Hm, musím ti sdělit, že máš neskutečné štěstí." pousměje se, posadí se, aby se natáhl pro tác. "Zrovna se tu jedna naprosto prémiová snídaně objevila. Myslím, že tu mají mnohem lepší servis, než se zdá. Co myslíš?" Předloží před něj snídani. "Jen doufám, že máš pořádný hlad. Nebo aspoň chuť. Zdá se, že to moc neodhadli." Pousměje se spokojeně nad Míšovým výrazem.

"Ne, Lexi... na tohle ti neskočím." vyjekne vykuleně. "Že ty ses vloupal do kuchyně a udělal jsi tuhle snídani? Vidím ti to na očích." Naprosto překvapený tím, že má takovou snídani do postele. "Páni, to se mi snad ještě nestalo. Takový servis." vyhoupne se nahoru, aby se posadil a opřel o pelest postele. Oči září překvapením a ještě i něčím jiným. Míšovi šrotuje v hlavě, proč tohle všechno Lex dělá. Najednou mu přijde, jak moc je tenhle týden nefér. Někdo si tak zahrává s jeho srdcem, až by nad tím zaplakal. Nemůže se přeci tak snadno zamilovat do skoro neznámého člověka. Sklopí pohled do talíře a hned zase koukne po Lexovi. Je tak strašně zvláštním člověkem. Tak otevřeným a přitom mu život tolik ublížil. Je na něm vidět, jak moc mu záleží na Míšově názoru. "Je to skvělý, Lexi. Jen doufám, že jsi taky nesnídal. Je toho, jak pro regiment. Pomůžeš mi s tím, viď?" nasadí odzbrojující úsměv. Snad mu nedá košem.

"Sakra, a já to měl tak krásně vymyšlené." povzdechne si nešťastně. "Ty se nedáš jen tak oblafnout, viď? Trefil jsi to až na tu vloupačku. To bych si nedovolil. Byl jsem celou dobu pod dohledem nejvyššího. Musel jsem tu snídani bránit vlastním tělem, aby mi to nesežral dřív, než to dodělám." rozesměje se. "Ubránil jsem. Trošku jsem uzobával při výrobě, ale dám si s tebou. Něco mi říká, že by ti samotnému nechutnalo."

"Kouká ti to z očí, Lexi." usměje se a ještě dřív, než se natáhne pro příbor, si dovolí Lexe pohladit po ruce. "Děkuju. Máš pravdu, nechutnalo by mi, kdybys mi hladově koukal do talíře a já se tady cpal." Lex je jako splněný sen. Jenže není pro něj. Maličko posmutní, když si uvědomí fakta, která se kolem nich dějí. "Dobrou chuť, Lexi."

"Příště musím zavřít oči, aby mi to prošlo." rozhodne. "Okamžitě přestaň s tím děkováním, nebo mě to vážně naštve. Kdybych nechtěl, nedělám to. Navíc jsem se aspoň zabavil. A přiživil se na tom ještě i Ralf. Hm, a Xitt." Vezme z tácu plátek šunky a uplatí Xitta. "To máš za to vzbuzení. Hodnej pejsek. V tom vyčuchávání jídla jsi horší jak Roman s Vojtou dohromady. A to je co říct." vyčte mu pobaveně. Ještě se natáhne, aby popadl polštář a opatrně ho nasoukal pod Míšu, aby ho netlačila záda, když se opírá o pelest. Sám se natáhne vedle něj na záda. "Přemýšlel jsem, nechtěl by sis odpoledne vyjet do města?"

"Neměl bys ho uplácet šunkou, mohl by si na to zvyknout, a jak já mu potom vysvětlím, že za odměnu dostává místo lahodné šunky jen obyčejné psí pamlsky?" pokárá Lexe něžně, ale v duchu doufá, že Xitt není tak rozmazlený, aby to prošlo tak snadno. "Do města? Jako nakupovat?" podiví se. Potom mu to dojde. "Já úplně zapomněl, že tady žiješ jen z těch věcí, které jsi měl v autě. Jsem hloupý, promiň. A do města se podívám rád." přitaká a vrhne se na vonící vajíčka. Toasty totálně opomene.

"Já vím, že neměl. Taky mě všechna zvířata v okolí milují." zazubí se. "Ale neboj, nedělám to často. A Xittovi je jasné, že je tu trošku jiný režim. Je to chytrý pes. Kdyby nebyl, tak mě vůbec nebudí. Udělal to moc dobře, musí za to dostat odměnu. A byl to jen jeden plátek. Z toho si nezvykne. A ohledně toho města... říkal jsem si, že možná nebude od věci okouknout ty tatéry. A když se budu moct na chvíli stavit doma, rozhodně mi to vadit nebude. Ale to není zas tak důležité. A ty rozhodně nejsi hloupý." přetočí se na bok, vezme si jeden toust a začne ho chroupat. "A ty drobky v posteli po sobě uklidím, čestné slovo."

"Měl bys trochu starosti nechat i na mě, ne? Může se ze mě stát profesionální uklízečka." rozloží pod Lexe pedantsky ubrousek s úsměvem na rtech. "Vidíš, na to tetování bych úplně zapomněl. Možná bys mě tam mohl nechat a mezitím si zajet domů. Nevím, jak by se tvůj otec na mě tvářil, byť s tebou vyjednávám za naší firmu." odpoví rozpačitě. Bylo by to jak první návštěva u rodičů. Byl by šťastný. "A dej si k tomu toustu něco, znervózňuje mě, že ho chroupáš jen tak na sucho." Nabídne mu z talíře naplněného skvěle připravenými vajíčky. Ale pochválí to až po snídani.

Umístění ubrousku odmění úsměvem. Zvedne se na lokti a pozoruje Míšu. "Můj otec se tváří pokaždé stejně. To, že je naštvaný poznáš jen podle toho, že řve o něco hlasitěji než normálně." pokrčí rameny. "Navíc nikdo nebude doma a nehodlám se tam příliš zdržovat. Ale nápad je to dobrý." přikývne. Pousměje se. "Ale když já mám zrovna obě ruce naprosto zaneprázdněné."

Nabere na vidličku a i s talířkem ji opatrně přiblíží k Lexovým ústům. "Víš vůbec, že vleže bys neměl jíst? Není to zdravé, protože tělo při poloze vleže aktivuje mozek na fázi spánku." Pokárá ho něžně. Vidlička zmizí v Lexových ústech, což mu vykouzlí na rtech něžný úsměv. Asi je definitivně v háji. Okoukne talíř se zeleninou, potom mrkne na termosku zřejmě s čajem. "Možná by bylo lepší, kdybychom si to vzali ke stolu? Ale je to moc dobré, Lexi. Takovou snídani jsem snad ještě neměl. Je skvělé, jak si dokážeš hrát s nejjednoduššími chutěmi." pochválí ho i přes to, že mu chtěl úctu vyjádřit až po jídle. "Vaříš rád nebo tohle byla výjimka, která se povedla?"

"To skoro vypadá, že vůbec nejsi zvyklý jíst v posteli. Snídaně do postele je přece od toho, aby se snědla v posteli. To je naprosto neprůstřelná logika." pousměje se. Víc se vytáhne, aby si opřel hlavu o Míšův bok. "Rád. Strašně rád, když je pro koho. Děda byl šéfkuchař v pětihvězdičkovém hotelu." natáhne se pro kolečko okurky a začne ji chroupat. "Když učil vařit starší sestru, donutil do toho i mě. Vždycky říkal, že se mi to nemůže nikdy ztratit a že láska prochází žaludkem. Měl pravdu. Babičku ulovil na svoji svíčkovou." zasměje se. "Jen ještě neměl tušení, že já svým uměním nebudu ohromovat slečny. A mě to pak postupem doby začalo šíleně bavit. Kdyby si otec nepostavil hlavu, že musím studovat, tak jsem skončil asi taky jako kuchař. Takhle to mám jen jako koníček, takže mě to nepřestane bavit." Vzpomene si na kluky, jak mu vždycky vymetou lednici a zblajznou všechno. "Tohle je jen taková drobnůstka. To nemůžeš považovat ani za vaření." pokrčí rameny. "Třeba jednou budu mít příležitost uvařit ti něco pořádného, abys to mohl řádně posoudit."

Zakucká se, když se Lex zmíní o lásce. Jakoby mu snad četl myšlenky. "Mohl bys mi, prosím, podat čaj?" vykašle ze sebe, když dostane z plic kousek vajíčka. "Ještě jsem se nepotkal s mužem, kterého by bavilo vaření. A máš pravdu, já v posteli nikdy nejedl. Naposledy v nemocnici, kdy jsem se nemohl hnout z postele. Ale to už je dávno." usměje se na něj, aby dal najevo, že tady nedříme ten kostlivec. "Třeba je to škoda, že jsi nemohl svůj um využít v oboru. Možná by z tebe byl pan někdo. A možná bych tě potom znal z nějaké vyhlášené restaurace." Zamrká na něj nevinně. Raději naprosto ignoruje fakt, že se mu líbí Lexova hlava o něj opřená.
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | 24. ledna 2014 v 21:23 | Reagovat

Oni jsou tak sladcí! A úplně jste mě navnadily, takže si jdu dát ještě jednu večeři. A shodou okolností mi přítel k večeři udělal skvělý vajíčka. :D

2 Karin Karin | 24. ledna 2014 v 22:19 | Reagovat

Ty jsou tak zlaty doufám že zůstanou spolu. :D

3 Wieta Wieta | 24. ledna 2014 v 22:21 | Reagovat

aj ja chcem raňajky do postele :-( mne ich ešte nikto neurobil :-( budem to musieť zmeniť :-D sú spolu skvelí...dokonale sa dopĺňajú :-)

4 Martina Martina | 24. ledna 2014 v 23:15 | Reagovat

Tohle je jedna z nejroztomilejších povídek jaké jsem kdy četla :-P Krásné♥

5 KATKA KATKA | 25. ledna 2014 v 16:55 | Reagovat

výlet do města zní dobře ale doufám že i tam budou romantické chvilky :-)

6 Nade Nade | Web | 26. ledna 2014 v 11:41 | Reagovat

Tak tuhle povídku si nepředstavitelně užívám. Mezi nimi je taková pohodička, že mi nezbývá, než tiše závidět. ;-)
Skoro se bojím, že přijde nějaká pecka, která to všechno pokazí.
Díky, těším se na pokračování. :-)

7 IQY IQY | 27. ledna 2014 v 15:17 | Reagovat

je to také krásne pozitívne, až ma mrazí... určite sa dačo poserie ! :-?  :-D

a ja to nechcem, hmmmm :-P

pekný dielik, Voldíku s Pretinkou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama