Část dvacátá první

27. ledna 2014 v 21:55 | Pret a Voldy |  Síla zpovědi
Část dvacátá první




Natáhne se, aby otevřel termosku a nalil do připraveného hrníčku. Vloží ho opatrně Míšovi do dlaně. "Vážně ne? Zas tak nezvyklé to není. I když, většina přátel kolem mě vaření vzdala, když zjistila, že... no, že já to umím a jsem ochoten dobrovolně vařit." pousměje se. "Jsou někdy, jako kobylky." Uloží se zpátky a otře tvář o jeho bok. "Víš, že to je škoda? Není nic lepšího než se najíst ještě v posteli. A ty si to po včerejší noci zasloužíš. Neměl bych tě vůbec pustit z postele." přehodí lehce ruku přes Míšův pas, jakoby tím chtěl naznačit, že ho tam prostě bude držet. "Možná bych byl, ale i takhle jsem pan někdo. Na místní poměry. Ale kdo ví. Kdybych tenkrát neutekl, mohl už jsem být někde jinde. Ale i takhle mi to vyhovuje. Práce mám dost."

Míša přikývne. Ty doteky, které se mezi nimi odehrávají, jsou mu hodně příjemné. A nějak se zapomíná je oplácet stejnou mírou. "Cítím se naprosto v pořádku. Nic, na co bych už si dávno nezvyknul, Lexi. Jsem ti vděčný za tvou péči. Spousta lidí by se otočila zády. Nepotřebuju ležet celý den v posteli, i když to určitě někdy není příjemné." usměje se. "Rád s tebou vyrazím na ten výlet. Když už jsem jednou zase někde v cizině, tak se trochu pokoukám po jejich kultuře. Pokud sis to teda nerozmyslel?" zatváří se rozpačitě, protože taková myšlenka ho vůbec nenapadla. "Nevypadáš nespokojeně, ale ani moc šťastně. Asi je to tím, že tě do téhle práce trochu nutí, co?"

"To je dobře. Ten výlet bych ti rozhodně neodepřel. Jedině v případě, že by ti nebylo dobře." protáhne se a vytáhne si další toast. "Popravdě, architektura mě baví. Hodně. Musel jsem si ji vybojovat. Jinak bych skončil na nějaké ekonomice nebo managementu. Měl jsem štěstí, že tenhle obor se v naší firmě uchytí. Zbytek jsem se učil za pochodu. Jenže když se pak stalo to s Horstem, musel jsem úplně všechno změnit. Práci, místo... život. Až teď, po návratu sem, jsem si uvědomil, jak moc mi to chybělo. Docela ironie. Ale občas musí člověk o něco přijít, aby plně docenil, co měl."

Michal si odfrkne. "Jo, přesně jsi to vystihl. Nechtěl jsem hrát fotbal, tak mě život potrestal. Ne, neber to tak, jen už o takových věcech moc nepřemýšlím. Kluci, které jsem potkal během léčení, nyní hrají třeba basketbal nebo florbal. To jsou mezi vozíčkáři asi nejoblíbenější sporty. Lákali mě, ale kromě pár her jsem na to moc nebyl. Já jsem spíš knihomol, než sportovec. Ale posilovnou nepohrdnu, jen tady u nás není moc dobré zázemí. Nikdo nepočítal s tím, že by bylo potřeba mít bezbariérový přístup, takže všechny, které znám, jsou v patře. A nechtěl by ses architektuře věnovat i doma? I když vlastně... kde ty vůbec považuješ za doma?" zeptá se zvědavě, byť neočekává odpověď.

"Tam, kde jsi doma ty." odpoví poněkud dvojsmyslně. "Tady mě nic moc nedrží. Všechny přátele mám v Čechách. Občas jsem jezdil i sem, za prarodiči. Už jsem nad tím přemýšlel. Chci se vrátit, jak jen to bude možné. Dokonce mi nabídli práci v jedné poměrně velké společnosti. Není to nic nadnárodního, ale dělají zajímavé projekty. Knihovny, školy... občas nějaký domek nebo úpravy bytů. Co je zrovna potřeba. Uvažuju o tom, že bych to vzal. O bar je výborně postaráno, kluci to zvládají dobře, takže... vrátím se k tomu. Naplno."

"Je fajn vědět, že tě třeba zase někdy potkám." pohladí Lexe nevědomky po vlasech. Vloží do úst poslední sousto vajíček a zají ho malým rajčátkem. Rozhostí se mezi nimi ticho, jak se každý zabere do svých myšlenek.

"Možné je všechno." promluví po chvíli. "Třeba se jednou zase potkáme na nějakém projektu." pousměje se nakonec. Vtiskne polibek na bok a posadí se. Protáhne svaly, jak byl nešikovně zkroucený.

Natáhne k němu s úsměvem ruku s kouskem čokolády, která ho na talířku pobavila, ale nemá nic proti. "Jíš vůbec sladké?" optá se zvědavě a čeká, jestli si vezme.

"Čas od času nedokážu odolat." pousměje se. "Jako třeba teď." Natáhne se k Míšovi, aby se nechal čokoládou nakrmit.

"Nemusíš to dělat jen kvůli mně." zakroutí s úsměvem hlavou. "Až vstaneš a odbudeš si všechny své ranní povinnosti, mohl bych tě o něco poprosit?" zatváří se andělíčkovsky, jako by po něm nikdy nic nechtěl. "Mám v tašce malou černou taštičku, nutně bych jí potřeboval. Už dva dny zanedbávám péči o svoje jizvy." zašklebí se. "Za to můžeš ty, dost mě zaměstnáváš." uculí se na něj a raději si do úst strčí další kousek čokolády, než odsune tác. "Děkuju za výbornou snídani, povedla se ti. Tohle rozmazlování by se mi líbilo." povzdechne si. "Ale měl by sis to schovat pro někoho jiného."

"Omlouvám se velice, ale nikdo neříkal, že jednání se mnou bude snadné." pousměje se, vezme tác a uklidí ho na stolek, aby ho nepřevrhli. Vstane a přesune se k Míšovu kufru. "Kde přesně, ať ti to moc nepřehrabu?" otočí se na něj. "Já rád rozmazluju, ale bohužel není koho. Díky mému spěšnému odjezdu." pousměje se mírně nešťastně. "Nečekám, že na mě bude čekat, dokud se neuráčím a nevrátím zpět."

"Abys třeba nebyl překvapený." povzdychne si, proč to vůbec vytahoval? Ubližuje tím oběma, jen každému v jiném směru. Měl by na Lexe zapomenout, není pro něj. "Někde asi napravo. Všechny drobné věci skládám na pravou stranu." mávne rukou tím směrem. "Jednání s tebou je skvělé, Lexi. Co ti budu asi tak povídat?" usměje se smutně. Týden tady uteče jako voda a oni se rozloučí, aby se vrátili do svých starých životů. Proč mu to najednou tolik tíží mysl a přijde mu to jako zhola nemožná věc? Nemůže si připustit, že by se dokázal zamilovat tak rychle. Má přece Alexe. Uvědomění jím projede jako blesk. "Musím do koupelny." řekne spěšně a začne se shánět po svém vozíku. Odhodí peřinu, aby mu došlo, že celou tu dobu byl nahý. Projede prsty rozcuchané vlasy. Dostal se do prekérní situace. Kdyby se tak nemusel nikam vracet.

"Nebudu překvapený. Nic jsme si neslíbili a jeho povaha není zrovna moc trpělivá." pokrčí rameny. Motýlek nepočká, tím si je stoprocentně jist. Místo toho, aby přemýšlel nad tím, jak ho pak dostat zpátky, tak tu trapně sní o tom, že by snad jednou mohl být s Míšou. Zatřese hlavou a opatrně prohrábne pravou stranu kufru. Najde. Navíc, nebude si dělat iluze. Míša se vrátí domů ke svému Alexovi a nejspíš se už nikdy neuvidí. Měl by si na to pomalu zvykat. Vždycky se zamiluje do někoho, kdo je zadaný, hetero nebo totální hajzl. Usměje se. Jenže tomu se prostě nedá poručit. Je to jako chřipka. Vezme černou taštičku a podá ji Míšovi. Druhou rukou mu automaticky přisune vozík blíž. "Tady. Přes vanu jsem nechal kraťasy, tak je klidně shoď, kdyby překážely."

"To je dobrý, nebudu se koupat. V noci mi to stačilo. Díky, Lexi." usměje se, ale sám si ten úsměv nevěří. Zavře se v koupelně, aby si opřel rozpálené čelo o chladivé obložení koupelny. Nějak se jim to krásné ráno pokazilo.

***
Seděl na svém vozíku v tetovacím salonu a prohlížel si šanony s fotkami všech výtvorů, které místní tatér stihl stvořit na kůži všech možných lidí. Jeho předloktí zdobila speciální hojivá náplast, která skrývala jeho malou neřest, které propadl. Čekal na Lexe už půl hodiny, nečekali, že tatér bude mít čas a ještě bude i tak rychlý. Jeho dokonalá znalost angličtiny Míšovi učarovala, protože se s ním díky tomu mohl domluvit sám a nepotřeboval k tomu Lexe. Práce byla precizně provedená a on byl s jemným tetováním víc než spokojený. A co teprve, až splaskne mírný otok a zmizí zarudnutí. Krásně propletli jednoduché čáry s jeho tenkou jizvou, která teď dotvářela pocit prosvětlení. Ze zadní místnosti vrčela tatérova jehla a on s přiblblým úsměvem poslouchal její zvuky. Už aby tu ten Lex byl. Xitta nechali, i přes jeho předsevzetí, že ho musí mít všude sebou, na statku, aby si užil volna taky. Takže mu nezbývalo než doufat, že mu hafan tak snadno nezvlčí, byl jako ve svém živlu.

Využil chvíle, kdy mohl být sám, aby vyřešil věci, které rozhodně nechtěl řešit před Míšou. Dlouhou dobu telefonoval s návladním, kvůli svému svědčení. Mělo to být už příští týden a čím víc se to blížilo, tím byl Lex nervóznější. I tak to bylo náročné na psychiku, ale teď se bude muset postavit tváří v tvář Horstovi a mluvit o tom všem. Navíc se doma, kam se stavoval pro nějaké věci, srazil se svým otcem, který zrovna nehýřil dobrou náladou a velmi ho zajímalo, kam že se to Lex ztratil. Pohádali se. Neměl tak docela pravdu v tom, že se někde válí s nějakým milencem. A takové nespravedlivé obvinění bylo ještě horší. Nakonec odešel s bouchnutím dveřmi. Měl by se odstěhovat. Najít si byt, než se to tu všechno vyřeší. Rozhodně. Než se dostal zpátky do studia, kde zanechal Míšu, už byl opět skoro klidný. Vejde dovnitř a usměje se, když si všimne Míši. Jen ten pohled zelených očí na něj má neuvěřitelně uklidňující vliv. Zelená přece uklidňuje, že? "Už hotovo? Čekáš dlouho?"

Zakroutí hlavou. "Ne tolik, abych si musel stěžovat. Byl jsem hotový nějak rychle, ale jsem spokojený. Děkuju, že jsi mě sem vzal. Příjemnej chlápek a šikovný ruce. Tatéři jsou sice šikovní vesměs všichni, ale jen pár jich má tak dobrý ruce." Houkne dozadu pozdrav na rozloučení. "Půjdeme? Nebo se snad chceš taky nechat počmárat? Můžu tě uklidnit v tom, že jak si jednou necháš sáhnout na kůži, stane se to závislostí." uculí se a zamává mu před obličejem svojí zalepenou rukou. Výsledný obrázek bude pro Lexe překvapením.

"Hm, možná bych mohl něco menšího... zdá se to jako zajímavý nápad, skrývat takhle jizvy." vzpomene si na tu, kterou má díky Gabrielovi na předloktí. "Ale já se v tom moc nevyznám, musel bys mi s tím pomoct." pousměje se. "Přece jen, aby to pak nebyl spíš trapas."

"Záleží na tom, jestli chceš něco neutrálního nebo spíš něco, co tě donutí vzpomínat, když se na kresbu podíváš. Já mám draka, abych zakryl nevzhlednou jizvu, ale zároveň zase nezapomínal, že život je o boji. A tadyto." poklepe prsty na předloktí. "To mám, abych zakryl jizvu a mohl vzpomínat." usměje se. "A taky záleží na místě. Rozhodně bych nedoporučoval obličeje, známé osobnosti a znaky, jejichž význam neznáš."

"Nic takového rozhodně nemám v plánu. Na to bych se nemohl podívat." pousměje se a zadívá se na jizvu na předloktí. "Ano, rozhodně chci vzpomínat. Ale ne na nic v souvislosti s tím, jak k téhle jizvě došlo. Spíš na to, za jakých okolností vznikne to tetování. Co bys mi vybral?" zeptá se se zájmem a pohlédne na Míšu.

"Já tobě?" zakucká se. "To nejde, Lexi, nemůžu ti něco vybrat a ty toho pak budeš litovat." zakroutí hlavou. Nápad by měl, ale s tím nemůže vyjít na světlo. "Můžeš si vybrat tady z katalogů, tetování je tu spousta. Nikdy se tedy nedělá to stejné, alespoň jeden tatér nikdy neudělá dvě stejné, pokud to není na přání dvojice nebo většího počtu lidí. A jsou tady i nákresy, které ještě nebyly použity a tatér jen vykresloval ruku." Přisune k němu šanon s obrázky kreslenými tužkou. "Delfínka?" zatváří se naprosto nevinně a se smíchem sleduje Lexovu reakci.

"Jistě, delfínka. A kapříka ne?" zeptá se se smíchem. "Popravdě, mě vůbec nic nenapadá. Do teď jsem o tom nepřemýšlel." pokrčí nakonec rameny. "Ale když jsi o tom začal, najednou mi to přišlo jako dobrý nápad. Co sis nechal nakonec ty?"

"Kapříka ne-e, to už radši chobotnici." prolistuje zběžně další stránky a zrozpačití nad Lexovou otázkou. Má jít s pravdou ven? "Bavili jsme se o tom." Odpoví trochu vyhýbavě. "Nic z toho mi na tebe nesedí. Víš, každý to tetování má o člověku něco říkat. Pokud tedy nechceš čáry jako papír a nad to nahého muže, aby sis mohl dělat čárky." rýpne si ze srandy a doufá, že se Lex neurazí. Určitě to jako urážku nemyslí. "Už jsem viděl spoustu tetování, na jejichž význam jsem nemohl přijít." zakroutí nad tím hlavou, když si na pár takových vzpomene.

"Jo, chobotnice zní dobře." Usměje se. "To by určitě stálo za to. A ty čárky, no nevím." kriticky si prohlédne předloktí. "Nemám na to moc krátkou ruku?" netají se tím, že měl hodně mužů. Měl. "Nemusíš mi to říkat. Koneckonců je to tvoje věc. Určitě si i tohle tetování najde svoje obdivovatele."

Vyprskne smíchy nad Lexovým kritickým pohledem na svou ruku. "No, to doufám, když bude tolik vidět..."

Chvíli se na něj dívá, studuje jeho tvář pohledem a pak se pousměje. "Já už vím co. Počkáš na mě? Nebo raději... půjdeš tam se mnou? Nejsem si jistý, jestli to zvládnu. Nejspíš budu potřebovat někoho, kdo mě bude držet za ruku a před kým mi bude trapně ječet bolestí." zazubí se.

Michal se uculí, něco podobného čekal. "A co to tedy bude?" Optá se zvědavě. Sám to chce tajit a tady bude vyzvídat.

"Poslední dobou mám pocit, že se mi nějak vyhýbá štěstí. Musím si ho trošku přivolat. Takže malý pavouček na pavučince. Myslím, že to bude vypadat pěkně. Nechám ho na té pavučince viset. A jestli je ten tatér tak dobrý, jak říkáš, určitě přijde na to, jak to provést, aby to skrylo tu jizvu a nevypadalo to hloupě. Co myslíš? Pavouka přes celé předloktí rozhodně nechci."

Zatrne v něm, když uslyší Lexův nápad, ale nedá na sobě nic znát. To bude tedy překvapení. "Jizvu ti to dostatečně neskryje. Některé jizvy nemají tu správnou vrstvu pokožky, ve které se drží pigmentová barva, ale pokud to bude vedle, bude to určitě vypadat dobře. Pokud tedy nechceš chlupatého sklípkana." oklepe se při vzpomínce na jednu svoji návštěvu v terárku. "Velký pavouk by ti neslušel." zavrtí odmítavě hlavou. Vezme do ruky Lexovo předloktí a zkoumavě si ho prohlédne. "Možná tady, jemnou pavučinku a takhle," prstem názorně předvede, kudy by mohla čára vést. "Až sem, a takhle na kloubek usadit pavoučka. To by mohlo vypadat dobře. Určitě ti přinese spoustu štěstí." usměje se upřímně.

"Občas mě trošku děsí, že mluvíš jako encyklopedie." pousměje se, ale pozorně sleduje Míšův prst, který mu přejede po předloktí. "Souhlasím. Moc se mi ten tvůj nápad líbí. Tak to uděláme." Dodá rozhodně.
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | 28. ledna 2014 v 12:16 | Reagovat

Tohle je jak droga.

2 Nade Nade | Web | 28. ledna 2014 v 17:36 | Reagovat

Co k tomu mám pořád říkat? Prostě super. Já sice na tetování nejsem, ale když se jedná o něco vkusného, dokážu to na druhých ocenit. A toho Míšova draka bych vážně chtěla vidět, aspoň kousek. :-D

3 Wieta Wieta | 28. ledna 2014 v 18:00 | Reagovat

tetovania sú fajn :D ja sama jedno mám :D a jemná pavučinka môže vyzerať efektne :) chválim výber :D

4 KATKA KATKA | 28. ledna 2014 v 18:04 | Reagovat

mám chuť je někde  zavřít aby si to vyříkali že láska je věc kouzelná :-D

5 karin karin | 28. ledna 2014 v 20:51 | Reagovat

To není špatnej nápad Katko.Povídka je moc pěkna.

6 Katja Katja | 30. ledna 2014 v 16:41 | Reagovat

Díky a moc se těším na další kapču, jsou to ale truhlíci..
Bude pokračovat i cyklus The webs? Nějak mi hoši chybí a taky mě zajímá co Víteček.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama