Část sedmnáctá

17. ledna 2014 v 10:38 | Pret a Voldy |  Síla zpovědi
Slibujete moc pěkně... tak aby nedošlo k pomluvám, že neplníme...

Část sedmnáctá



"Na tebe." pozvedne skleničku. "Obchody jsou sice nutné, ale na něco tak přízemního se mi přiťukávat zrovna nechce."

"Na mě určitě ne. Když už, tak na nás, do ničeho jiného nejdu." uculí se jako neviňátko a natáhne před sebe ruku se skleničkou. "A neprotestuj. Prosím."

Na nás. "Dobrá tedy." souhlasí, přestože mu to přijde skoro jako výsměch osudu. Pousměje se. Přípitky jsou velmi zákeřná věc. Příště si musí dát pozor. "Tak tedy, na nás." Sklo o sebe jemně zacinká.

Malým douškem okoštuje, co za víno Lex vybral a s potěšením zjistí, že mu chutná. Napije se tedy ještě jednou, než se natáhne do sena úplně a skleničku si přidrží na břiše. "Pěknej výhled. Dají se na to sbalit kluci?" nasadí nevinný úsměv, ale v hlavě mu proběhne myšlenka, že by Lexe neměl takhle trápit. Dělat nějaké naděje...

Upije. Občas umí víno najednou zhořknout v puse. "Nemám tušení. Nikdy jsem to nezkoušel. Ale hádám, že bych u většiny pohořel." pousměje se. "Upřímně, tebe by nějak upoutalo, kdyby tě přítel zatáhl na seník?"

"Nechtěj rozebírat moji trapně romantickou duši." odpoví popravdě. Dopřeje si další doušek, ale na Lexe se nepodívá. Hledí na jasnou oblohu, na které svítí hvězdy a je vidět i srpek měsíce. Slunce stihlo zapadnout a tak je kolem nich jen šero tvořené světlem ze vzdálených lamp, které jsou rozmístěné podél cesty.

"Co je na romantické duši trapného?" zeptá se nechápavě. "Někdo na to prostě není. Setkal jsem se s lidmi, kteří romantiku považovali za něco naprosto zbytečného. Proč se zdržovat, když se může rovnou k věci. Neví, o co přichází...."

Michal se uchechtne. "Možná máš pravdu. Někdy není na škodu, jít rovnou k věci, ale někdy zase... Člověk taky nemá náladu pořád jen přirážet." Zazubí se. "Alespoň já. Já teda nemůžu, ale většina mých dosavadních partnerů razila takové pravidlo." Když nad tím zpětně přemýšlí, tak mu dochází, jak hloupý byl, že si to nechal líbit. S Lexem vedle sebe má najednou pocit, že smýšlí o takových věcech jasněji.

"Záleží na situaci." pokrčil rameny. Ještě se napije a pak se uloží vedle Míši. "A na člověku. Znal jsem takové, kteří prostě v tu chvíli potřebovali sex a takové, kteří jen zoufale toužili po něčí pozornosti. Přirážení se dost přeceňuje." Vzpomene si na Vojtu. "Můj kamarád byl přesvědčený, že je to to nejlepší. Nebylo." usměje se. "Jen to prostě neměl odvahu poznat jinak. Jsou chvíle, kdy je třeba všechno přeskočit. Ale ve skutečnosti... tenhle svět je tak neuvěřitelně uspěchaný, tak proč se na chvilku nezastavit a nevychutnat si to."

Michal si odfrkne. "Máš pravdu, jen to má jeden zádrhel. A to takovej, že takových lidí je mezi námi dost málo. Takových, kterým dojde, že moc na všechno spěchají." Dvěma doušky dopije svoji sklenku s vínem, jakoby najednou potřeboval něčím nakopnout. "Ironie osudu, nic víc. Možná bych se na svět díval jinak, kdybych nebyl nucený dospívat s vozíkem. Stala se ze mě zapšklá romantická duše, které by se všechno to zpomalení věcí líbilo." Nemá odvahu se dívat na Lexe, který je blízko něj. I přes deku může cítit jeho teplo, které stoupá z pokožky.

"Jeden z těch uspěchaných mi sdělil, že jsem dinosaurus a měl bych konečně vymřít. Docela kruté na to, že jsme spolu strávili noc a já ho chtěl jen druhý den vidět. Nic víc. Ale je to hloupost. Teď dělá jednu romantickou hloupost za druhou. Všechno je to na lidech. A ty určitě nejsi zapšklý. To s romantickou duší nejde moc dohromady. Jen se nesmíš nechat pošlapat od těch, co to vidí jinak." Ve tmě opatrně nahmátne Míšovu ruku. "Nesmíš si to nechat zkazit. Máš právo na to, aby to bylo podle tvého, stejně jako oni."

Necukne sebou, když ho Lex chytí za ruku. Spíš naopak, přijme ji s radostí. "O to právě jde... Alex je v tomhle jiný. Jsme strašně odlišní. On je přelétavý jako pták, jde si za svými sny a já? Jsem dobrodruh a rád cestuju, ale taky rád vím, kde je moje místo. Myslel jsem si, že když budu s ním, že to půjde. Víš, že si sedneme a vzájemně se přizpůsobíme, ale měl jsem dost času přemýšlet a dal jsem druhou šanci vztahu, od kterého nejspíš očekávám příliš mnoho, protože právě teď Alex čeká na vyjádření od armády, zda ho přijmou, aby mohl nastoupit na výcvik a odcestovat na misi. Vím, že mě má rád, asi opravdu hodně, protože kvůli mně změnil spoustu věcí, i sebe. Jenže sedět doma a přes rok čekat, zda mi nezavolají, že se mu něco stalo... To by mě asi položilo. A položí, jestli spolu vydržíme. I když mám pochybnosti. Sice to svoje záletnictví už neprovádí a já mu věřím, ale je tam stále to ale. On je mladý, krásný a sebevědomý, proč by se měl zahazovat s vozíčkářem, který ani nemůže přijít k němu domů bez pomoci, protože bydlí v paneláku bez výtahu. Nikdy žádné překvapení. Prostě rutina." povzdychne si. Ten venkovský vzduch mu nějak čistí hlavu. Zavře oči, když ucítí štiplavost, jak se mu do nich nahrnou slzy. A taky ho pěkně emočně ždímá. "Moc složité. Proto lidi chvátají. Aby toho stihli co nejvíc, protože se nějaký ten čas neuvidí."

"Rozumím, rok je hodně dlouhá doba. Obzvlášť pro vztah, který je v začátcích." Prsty jemně pohladí hřbet jeho ruky. Nebrání se. "Je to na tobě, ale když budeš přemýšlet nad tím, proč by se měl zahazovat zrovna s tebou... Míšo, víš, že já mu vlastně závidím? Nemůžeš nad tím takhle uvažovat, jistě tě má rád. Stejně tak se můžu ptát já, proč se mnou zahazoval ten či onen. Jakoby v lásce záleželo na tom, jestli je druhý na vozíku, slepý nebo prostě jen praštěný. Když miluješ, tak bez nějakých podmínek. Každý vztah je o kompromisech, jenže je musí dělat oba. Pokud mu věříš, tak bys měl věřit i v to, že se s tebou nezahazuje."

"Někdy je těžké tomu věřit. Když jsem sám, napadají mě hrozné myšlenky. A není to jen jeden rok... Byť vojenská služba není povinná, je to na dva roky, jenže Alex si chce časem dodělat titul doktora, to je dalších pět let, plus deset let aktivní služby v armádě... mise... Dost už o tom. To budu řešit, až se to bude dít. Bude to znít sobecky, ale kdyby byla nějaká naděje na to, že ho nevezmou, byl bych za ní rád. Jenže Alex je v tomhle svědomitý a všechny výsledky má mezi nejlepšími. Mít vedle sebe někoho jako ty, Lexi, žil bych si jak v hedvábí. Máš charisma, které neskutečně přitahuje lidskou pozornost. Dostal jsi mě, sotva si na mě promluvil." Řekne mu popravdě. Nemá cenu něco zapírat. Je rozesmutnělý tím, že něco takového vůbec vytahoval. Potřeboval by pořádně obejmout a už nepustit. Jako malé vyděšené štěně.

"Zní to jako hodně dlouhá cesta." přisune se blíž. Jemně si ho za ruku přitáhne k tělu. "Ale věřím, že ty to zvládneš. Jestli ti za to stojí, tak určitě." Ano, přesně celý on. A svatbu jim zařizovat takhle nechce? Povzdychne si. "Někdy je to prostě složité, ale jednou to bude muset skončit. Rozumím ti, ty vyhlídky nejsou moc pozitivní. Ale nenuť ho vybírat si. To nemívá dobré konce. O tom bych ti mohl vyprávět."

"To je věc, kterou bych nikdy neudělal. Proto nechci žádné sliby." pokrčí Michal rameny, čímž se ještě víc uvrtá do Lexovy náruče. Z blízka si tak může prohlédnout kontury jeho obličeje. Zadívá se na vykrojené rty. Na skleničku, kterou si přidržoval, úplně zapomene, skutálí se někam do sena, ale nepřikládá tomu žádnou pozornost. Lex pozoruje něco před sebou tak zarytě, že mu to moc nevěří.

"Víš, nic si neslibovat je praktické... ale někdy je to třeba. Je tu riziko, že se slib nedodrží, ale v podstatě ty sliby určitým způsobem potřebujeme." pousměje se. "Je to prostě lidská potřeba, mít jistotu. A je fuk, že jsi dobrodružná povaha. I tak potřebuješ aspoň zázemí, kam se můžeš vrátit, nebo někoho, s kým to dobrodružství prožít."

"Taky bych chtěl od tebe jeden slib..." špitne jen tak tiše, že to může slyšet jen Lex.

Zadívá se na Míšu. "Jaký?"

Polkne, protože i přes to, co se v něm právě odehrává má neodvratitelnou tendenci udělat něco, co by normálně udělal jen s velkým sebezapřením. Jenže tady ho táhne něco... "Neříkej tohle nikomu." rukou vyhledá Lexův zátylek, trochu se vzepře proti němu a spojí jejich rty do polibku. Ty Lexovy jsou horké, trochu cítit trpkou chutí vína, ale jinak sladké a vábivé. Zavře oči, protože si to chce pro jednou vychutnat.

Šok ho na chviličku ochromí. Když si uvědomí, co se děje, už je celkem pozdě, protože si jeho tělo jede automatiku. Rty se téměř samy pootevřou a vyjdou těm Michalovým velmi ochotně vstříc. Dlaň automaticky vystřelí ke krku, sklenička s vínem naprosto zapomenuta na seně, aby bříšky prstů přejely po krku až k čelisti a následně se vpletly do jeho vlasů.

Přijme Lexovu odpověď s nadšením. Unikne mu tichý sten, když se prsty dotknou jeho citlivého místečka, aniž by tušily, kam se vlastně vplétají. Spíš svým tělem Lexe zalehne, což jde díky senu hůř, ale je mu to jedno. Zábrany jsou najednou pryč a on má pocit, že to takhle musí být. Přestane se zapírat a uvolněnou rukou vklouzne pod tričko, aby se dotkl Lexovy horké kůže, která ho tak dráždí.

Počáteční pochybnosti o správnosti toto konání vezmou s Michalovou studenou rukou na kůži velmi rychle za své. Stejně nemá smysl si něco vyčítat, v tuhle chvíli je všechno naprosto nedůležité. Volnou paží sevře Míšu kolem pasu a přitiskne si ho pevně k tělu. Plíce začínají mít mírně nedostatek kyslíku, ale kdo by se o to teď staral.

Horké polibky, které si vyměňují, jsou neodolatelné pro ukončení toho všeho, jenže nedostatek kyslíku v plicích ho začne lehce přidušovat a tak mu nezbyde, než se zase odtrhnout. Vzepře se o Lexův hrudník, aby šokovaně shlédnul do jeho tváře. Co to provedl? Znají se pár hodin a on se po něm takhle sápe? Nechápe svoje jednání, ale rozumné uvažování ho opouští, když vidí Lexovy nateklé rty.

Zhluboka se nadechne, když k tomu dostane příležitost, byť příjemná tíha na hrudníku dělá nádech obtížnější. Všimne si Míšova šokovaného výrazu a bodne v něm osten viny. Dlaň se vyplete z vlasů a pohladí tvář. "Nikdo se o tom nedozví, slibuju."

"Omlouvám se. Tohle se vůbec nemělo stát. Jenže ty... Ach, bože." Projede si zmateně rukou vlasy, čímž je trochu rozčepýří. "Odpusť mi to, Lexi, pokud můžeš, ale já to musím udělat znovu." Skloní se k němu a než stihne Lex nějak zaprotestovat, přitiskne své rty na jeho již podruhé. Všechny emoce, které v něm svádějí litý boj, sestupují právě do toho polibku.

Je to jasné. Lex skončí v pekle. Místo toho, aby se zachoval čestně, tak do toho zabředává ještě víc. Právě... co to vlastně vůbec dělá? Měl by se bránit, upozornit na tolik věcí. Místo toho dělá přesný opak. Odpovídá na všechno jako bez rozumu. Někde v hloubi vědomí sedí myšlenka, že tohle nemůže dopadnout dobře. Už teď má pocit, že zešílí, jestli se od něj Míša odtáhne byť jenom na kousíček.

Přijde mu to jako naprostá samozřejmost, jako by to, co právě dělá, bylo to nejsprávnější, co má dělat. Pochybnosti byly dávno odsunuty do nejtemnějších koutků mysli, aby ho nemohly rušit. Vyhrne dlaní tričko o kousek výš, nějak mu nedojde, že Lex leží přímo na pichlavém seně. Potřebuje cítit dotek s jeho kůží. Lexova ruka sjela někam do neznáma, kde už nemá cit a nechce ho napomínat. Nechce nic, jen se aby se neodpojili. Kdyby měl teď umřít, tak by za to byl rád. Šťastná chvilka asi nebude trvat věčně.

Nějak ani nevnímá, že se ocitají na seně, které škrábe a kouše holou kůži. Nic smrtelného. Snaží se myslet na to, že Míša některé dotyky nemůže cítit, ale jeho vlastní potřeba dotýkat se ho je příliš veliká. Jen poněkud překáží ta zpropadená deka, do které je Míša ještě částečně zamotaný. Opatrně Míšu zarazí, dlaněmi polaská jeho obličej. Jednak potřebuje další nádech a taky... "Deka... překáží." Víc jeho zaneprázdněný mozek nezvládne.
 

22 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Wieta Wieta | 17. ledna 2014 v 13:09 | Reagovat

ja som to vedela :D romantike v sene proste nikto neodolá :D

2 yellow yellow | 17. ledna 2014 v 13:43 | Reagovat

Krátký popis mých reakcí...
*nadšeně poskakuje*
*zatlačuje slzu*
*ukapává jí slina*
*tluče hlavou o stůl s výrazem, sakra zase konec*

Dámy, nechtěly byste přidávat trochu častěji? *tváří se jako neviňátko a dělá psí oči*

3 KATKA KATKA | 17. ledna 2014 v 15:52 | Reagovat

děkuji děkuji tak jsem se dočkala :-D Míša je borec :-D

4 Sarelle Sarelle | 17. ledna 2014 v 17:32 | Reagovat

Oh! Hallelujah! *schovává si kapesník, do kterého chvíli slintala blahem a chvíli brečela dojetím* Holky, já vás normálně začnu uctívat :-D Jen...sakra...co ten konec? O_o

5 Nade Nade | Web | 17. ledna 2014 v 17:43 | Reagovat

Míša rozhodně není žádný ostýchálek. :-D Jak snadno je oba dostal do prekérní situace, ze které se ani jeden nechce vymanit. ;-)
Díky, těším se na pokračování.

6 IQY IQY | 18. ledna 2014 v 18:48 | Reagovat

hihi, pohárik vínka a Miško, pravým menom Don Juan, už točí osudím! :-D  :D
pravda odveká - in vino veritas - je to tak ;-)

A Lex? i ty Brute?? :-P

my chceme pokračko! a nie o týždeň ! :-)

7 Karin Karin | 18. ledna 2014 v 22:20 | Reagovat

Tak jsem se dočkala to je krása. :-D

8 Zuzana Zuzana | E-mail | 1. června 2014 v 23:18 | Reagovat

Uf, tak toto bralo dych a vôbec mi to nevadí. Pôjdem do toho pekla s nimi a rada. A Alexa mi nie je ľúto, pretože on si užíva tiež:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama