Část dvacátá druhá

1. února 2014 v 19:54 | Pret a Voldy |  Síla zpovědi
Část dvacátá druhá


***

Lex měl co dělat, aby to ustál. Nic příjemného to nebylo. Každopádně si vůbec nedokázal představit, jak muselo Míšu bolet, když si nechával dělat toho draka. Začal se na něj dívat s ještě větší dávkou obdivu. Tatér byl nadšen dalším zákazníkem. Společnými silami mu s Míšou vysvětlili, jak si představují to tetování. Spíš vysvětloval Míša, protože Lexovi se pomaličku dělalo nevolno. Poznámka tatéra o tom, jak jsou krásný pár, ho mírně zmátla. Podíval se po Míšovi, ale ani on na to nereagoval, tak nechal poznámku vyznít do ztracena. Byl hrozně vděčný za to, že tam Míša byl s ním. Vůbec si nepřipadal statečně a ta jehla mu stavěla chlupy po celém těle. Celou tu příšernou proceduru se díval jen na Míšu, do jeho očí, studoval kontury jeho obličeje. Měl pocit, že mu občas tiskne ruku moc silně, a připadal si vážně jako srab. Ale Míša nic neříkal, nekomentoval to a on mu byl moc vděčný. Oddechl si teprve, když bylo tetování přelepeno a oba už byli venku na čerstvém vzduchu. Zmoženě se opře o zeď a vydechne. "Teď se můžeš začít smát." zadívá se na něj zraněně. "Jsem děsná posera, co se týká jehel."

Míša se usměje. "Nemám důvod se smát, Lexi." Za nepoznamenanou ruku ho stáhne k sobě, pohladí po tváři, vtiskne drobný polibek na vyschlé rty. "To máš za odměnu. Náhodou jsi to snášel víc než dobře. U tetování svého draka jsem brečel." pokrčí rameny, jako by se nic nedělo. "Ne tedy jak želva, ale slzy u toho tekly. Některá místa jsou pro jehlu citlivá. Obzvlášť klouby." Přejede po zalepené ruce a vtiskne na ní polibek. "Uvidíš, do týdne zmizí otok i zarudnutí a bude to v pořádku. Jen si to nesmíš zapomenout mazat to antibiotickou mastí. Zabrání to zanícení." Snaží se ho uklidnit, jen jemu v hlavě pořád běhá ta tatérova poznámka, která mu vrtala v hlavě. Obzvlášť kvůli tomu tetování, které sám skrýval na ruce. Co mu na to řekne Lex?

"Kašlu na image drsňáka." pousměje se a nahodí psí oči. "Když ono to ale bolelo hodně. Strašně moc. Málem mi ta ruka upadla, vážně." Hraně posmrkne a jiskřičky v očích zasvítí. "Ale určitě by mi na ten hrůzný zážitek, který jsem si přivodil sám, to přiznávám, pomohla ještě minimálně jedna pusa od mého doprovodu. To by mi mohlo projít, že ano?" zadívá se na něj s nadějí. Natáhne ruku a pohladí tvář. "Obdivuju tě, že jsi zvládnul takové mučení. Já tam byl chvilku, ale ten drak musel trvat hodiny."

"Hodiny a dohromady tři dny. Vrstvilo se." řekne jakoby nic. Přitáhne si Lexe k sobě dolů. "Pro jednou, že jsi to ty, tak ti to projde." Políbí ho dřív, než stačí odpovědět. "Lepší?"

"Mnohem. Vše ošklivé zapomenuto." pousměje se a narovná se.

"Měl bych se ti s něčím přiznat, Lexi." Nedá mu to, musí mu to říct. Čím víc by to oddaloval, tím horší by to potom pro něj bylo. Opatrně sáhne po lepence náplasti a jemně, aby kůži nenatrhnul, ji sundá tak, aby Lex mohl vidět, co si nechal vykouzlit na celém svém spodním předloktí. Zarudlé proužky ostře kontrastují s černými liniemi tvořící pravidelné linky pavučiny. Nemá ani konec, ani začátek. Jakoby se jen tak vyskytla u něj na kůži. Chybí kapky rosy, aby to bylo naprosto dokonalé. "Říkal jsem ti, že to je něco, o čem jsme se bavili."

Prohlédne si to, aniž by hnul jediným svalem v obličeji. "Tedy, pane Baxo, tohle je teda síla." pak se začne strašně smát. Musí se opřít o zeď. "Ne, vážně. To je dokonalé. Teď spolu budeme muset zůstat, protože ty máš pavučinku a já pavoučka. To nemůžeme rozdělit. Teď už chápu." Už mu je jasný význam slov toho tatéra. Proto se na ně tak díval. Vypadalo to, že jsou domluvení. "Je to naprosto dokonalé. Naprosto." pokusí se nadechnout, aby se zklidnil.

Michal se rozpačitě směje s Lexem. "Tak alespoň máme opravdu dobrou vzpomínku." uculí se, přílípne igelit zpátky. "Došlo ti doufám, proč se na nás tak díval? Sluší ti to, když se směješ." řekne jen tak mimochodem.

"Jasně, teď mi ty jeho poznámky dávají smysl. I důvod, proč jsi dělal, že neslyšíš." přestane se smát. "Míšo, co když si nepřeju, aby to byla jenom vzpomínka?" řekne zcela vážně a zadívá se na něj. Je to šílené, ale vážně se do něj zamiloval. A nemusel na to mít ani celé tři dny. "Já vím, že je to naprosto... šílené. Ty se musíš vrátit, máš doma přítele a já musím zůstat tady. Je to jen moje sobecké přání. Promiň, neměl jsem to říkat." pousměje se. "Nemám právo na to plést ti hlavu."

Skousne si ret ve vlastním umučení. Chce sklonit pohled, ale nakonec ho zvedne a zadívá se do Lexových očí. "Já vím, že mám přítele, ale s tebou..." polkne. "Je to jiné, Lexi. Za ty tři dny jsem nabyl pocitu, že jsi něco jako moje spřízněná duše, že k tobě sobecky patřím a nechtěl bych o to přijít, jenže... je tady strašně moc nedořešených věcí, které by nám mohly stát v cestě." Skloní pohled k jejich spojeným dlaním. "Možná nám to tetování přihodil osud. Řekl bych, kdybych byl tak naivní. Nevím, co si o tom mám všechno myslet. Než jsem sem přijel, myslel jsem si, že můj život je fajn, že líp bych se mít nemohl, ale ty..." usadí se mu v krku tíživý knedlík. "Obrátil jsi můj život vzhůru nohama celou svojí osobou."

Přidřepne si k němu. "Poslední, co bych si přál, je komplikovat ti život. Já sám mám pocit, že bych tě nejradši někam unesl a už nepustil z náručí. Kdyby to šlo, bylo by to úžasné. Ale nejde. Bohužel. Já jsem ochotný přijmout vše, co mi budeš ochotný nabídnout. Já umím být přítel, i když to v srdci cítím jinak." vtiskne jemný polibek na hřbet jeho dlaně. "Myslím, že za ten heroický výkon v té mučírně si zasloužím pořádnou zmrzlinu." změní rychle téma, pustí jeho ruku a narovná se. "Vím tu o skvělé cukrárně, kde dělají nefalšovanou jadranskou zmrzlinu. Takovou nemají ani u Jadranu. Vážně." pousměje se. Ještě chvilku a měl by pocit, že Míšu nutí do něčeho, co sám nechce. Je pro něj spřízněnou duší? Ale to může znamenat cokoliv. Můžou přece být jen přáteli, pokud si to Míša bude přát. Jistě, i to by zvládl. Stejně jako s Romanem. Taková rezignace už by moc sil nestála.

Chvatně ho chytí za dlaň, když se chce rozejít. "Lexi, já ti toho nemůžu nabídnout moc, i když bych moc chtěl. V první řadě bych však chtěl vyřešit těch pár věcí, které nás rozdělují." Usměje se smutně. "A zmrzlinu přijímám. Mám chuť na něco sladkého a tvoje chutě jsou naladěné na stejnou vlnu jako ty moje, tak pojďme." Bude o tom přemýšlet později, nechce si kazit další den. Musí to nějak vyřešit. Nemůže ubližovat Lexovi ani Alexovi a v neposlední řadě ani sobě. Prohlédne si jeho povadlá ramena. "Kdyby... kdyby tě to na chvíli udělalo šťastným, Lexi, moc bych o tebe stál." řekne upřímně.

Zadívá se na něj. Chvíli nespouští oči ze zářivých smaragdů. "Já umím být trpělivý. Počkám si na tebe, Míšo." lehký úsměv mu rozsvítí tvář. "Stojíš mi za to, i kdyby to mělo trvat roky." Je si najednou jistý, že i to by dokázal. Cítí to tak. A chápe, že se Míša nechce zachovat k nikomu nefér.

Vděčně si přitáhne Lexovu dlaň ke své tváři a pomazlí se s ní. "Tak vyrazíme?" S dalším děkováním už by ho Lex taky mohl chtít škrtit. Uculí se. Najednou i v téhle nevídané situaci vidí naději.

"Ano. Jen si nejsem jistý, jestli chci tu zmrzlinu radši sníst nebo připlácnout na ruku." pousměje se a konečně zvedne pohled od jeho očí. Vybere trošku delší cestu, ale vhodnou pro to, aby se tam bez problémů dostal i Míša s vozíkem.

Nechá se vést po spletitých cestách a následuje Lexe. "Můžeme zkusit požádat obsluhu o trochu ledu."

"To jistě. Zkusíme to." Jde vedle Míši a přemýšlí o tom, co si před chvíli řekli. Míša o něj má zájem, ano udělalo ho to šťastným. Na chvíli. Ale naděje umírá poslední. Zvedne pohled k obloze a zamyšleně se pousměje. "Bylo by hodně troufalé, kdybych tě pozval večer na večeři? Myslím, mimo ranč."

"Ne? Proč? Rád s tebou někam zajdu." pokrčí rameny a usměje se. "Zase nějaká specialita?" optá se zvědavě. S Lexem si nikdy není moc jistý, co vybere tentokrát. "Ale jak říkám, bez hub, prosím."

"Bude to speciální." pousměje se tajemně. "Myslím, že bude vhodné se po zmrzlině vrátit na ranč a převléct se. Takhle by nás tam nejspíš nepustili." naráží na svoje kostkované bermudy a tmavé tričko.

"Alespoň zkontroluji to svoje psisko." povzdychne si. "Těším se už teď, Lexi. Jen odtud přijedu domů pěkně vykrmený. Takhle dobře jsem dlouho nejedl. Máš na mě pozitivní vliv."

"Aby tě doma vůbec poznali." pousměje se. "Xitt se má určitě fajn. Kluci říkali, že pojedou na louku, takže ho vezmou vylítat s sebou. Předem se omlouvají, jestli ho zas vrátí kompletně ztahaného. Ale přísahali, že z něj oberou všechna klíšťata a důkladně ho vykoupou." zazubí se pobaveně.

"Klíšťata by na něj jít neměla, tak uvidíme, jak moc je účinný to kapání smradlavý vodičky do jeho kožichu. O té únavě máš pravdu, ještě jsem ho nezažil, že by takhle chrápal. Alespoň vím, že žije." zasměje se.

"Je to srandovní." pousměje se. "Ale chrápal v moc šťastném rytmu. Myslím, že doma nepoznají ani Xitta."

"Aby spíš on ještě poznal mě." zakroutí pobaveně hlavou. "Je to pořád tak trochu štěně a já mu nemůžu dát tolik prostoru pro dostatečný pohyb. Proto jsem rád, že rodiče mají zahradu a může tam trávit čas, když ho nepotřebuju. Vyhrabávání máminých květin je jeho oblíbenou hrou." Zatímco jednou rukou si hlídá jízdu, druhou chytne Lexe za špičky prstů. "Už tam budeme?"

Shlédne na něj a přikývne. "Tady za rohem už je zahrádka. Už jen pár metrů. Jsi unavený?" zadívá se na něj zkoumavě. "Maminka musí mít jistě velikou radost, že má takového zahradníka doma." pousměje se.

"Jednu výhodu to má. Nemusí rýpat plevel. Jen nemá ani ty kytky. Unavený... jak se to vezme, pořád ty záda cítím." usměje se. "Tvoje společnost mě však nutí na to nemyslet. Jakou si dáš? A neříkej mi, že citrón."

"Dáme si tu zmrzlinu a pak se vrátíme na ranč. Ještě než vyrazíme na tu večeři, tak se na chvíli natáhneš, ano? A jo, nevím, proč bych to neměl říkat. Citron je nejlepší v tomhle horku na osvěžení." zadívá se na něj zkoumavě.

"Jen v případě, že se natáhneš taky. Citrón je tak fádní. Dávají si ho všichni. Co zkusit nějakou divočinu? Šmoulovou?" nasadí úsměv neviňátka a se smíchem se vydá napřed, jak Lex říkal, za rohem spatří onu cukrárnu.

"Šmoulovou? Tomu říkáš divočina?" dívá se na něj shora pobaveně. "Já si teda divočinu představuju jinak." okamžitě mu naskočí představa Míši, samozřejmě nahého a upatlaného od zmrzliny. Jo, tohle by byla pravá divočina. Mírně se rozkašle a radši se vrátí do reality. Hlavně nemyslet na takové věci.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ester ester | 1. února 2014 v 22:24 | Reagovat

Je to mile, nezne  a romanticke:-)

2 Wieta Wieta | 2. února 2014 v 0:36 | Reagovat

oni sú si vážne súdený :D

3 KATKA KATKA | 2. února 2014 v 10:37 | Reagovat

skvělý díl vtipný a při tom něžný a budou spolu odpočívat auuuu :-D

4 Nade Nade | Web | 2. února 2014 v 13:43 | Reagovat

Pokud vím, tak Lex je v tuhle chvíli vlastně volný a Míša... Musí si to vyřešit s Alexem. Je to strašně krásný příběh a vůbec se netěším, až ta služební cesta Míšovi skončí. Ale zatím si užívám snovou pohodičku. :-)

5 yellow yellow | 2. února 2014 v 15:12 | Reagovat

Já se začínám docela děsit, protože pokud si pamatuji cosi od Voldíčka, tak bych řekla, že se to docela rychle blíží. :) Jinak Pret, zapomněla jsi mi připomenout, že se blíží tahle situace. :-*

6 Sarelle Sarelle | 2. února 2014 v 16:49 | Reagovat

To je tak...sladký! :-D Míša od zmrzliny, přítomnost Lexe...jej, to není nevinná představa :-D

7 karin karin | 2. února 2014 v 20:13 | Reagovat

Já pořad věřím že si to mezí sebou vyřešej a budou spolu. :-P  ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama