Část dvacátá sedmá

23. února 2014 v 22:16 | Pret a Voldy |  Síla zpovědi
Část dvacátá sedmá




"Míšo, ty jsi... já... co když taky potřebuju chvilku na to, abych si to nějak přebral. Snažím se. Jen prostě nevím, jak na tom jsem. Co když jsem tě jen na chvíli pobláznil? To se stává. Ty tu zůstaneš a pak se vrátíš domů a Alex už bude pryč. Nechci, abys pak někdy litoval, že jsi kvůli mně neměl možnost si s Alexem promluvit. Od ničeho jsem nedal ruce pryč, jen jsem se stáhl, abych ti dal prostor. Promiň. Měl jsem to říct hned na rovinu."

"Máš pravdu, tys dal prostor mně a já ho zase nedal tobě. Omlouvám se. Tak to není, vím, že neodjede hned. Nedávno mi vysvětloval celý ten proces příprav na zkoušky a tak, mám zaručené, že doma ho najdu. Jen jsem to zveličil, protože jsem byl v šoku z toho, jak moc rychle to přišlo. Jsem z toho všeho zmatený. Ze sebe. Z Alexe. Z tebe. Mám tě plnou hlavu, Lexi. Nemůžu tě z ní dostat, byť se vehementně snažím, abych mohl myslet čistě. Nechci věřit tomu, že by tohle mohlo být jen pobláznění. Myslel jsem si, že vím, co znamená být milován a milovat, ale asi jsem se v tom dost zmýlil." podívá se mu odhodlaně do očí. "Já tě nenechám jen tak odejít z mého života. I když teď budu muset odjet, vyřeším to a najdu si tě, Lexi."

Dívá se na něj. Pořád si v hlavě přehrává hlavně poslední slova. Přidřepne si před něj a natáhne se, aby ho objal. "Omlouvám se, Míšo. Nezlob se."

"Ty se nezlob, Lexi." špitne omluvně a přijme tu náruč. Tak moc to potřeboval. Přitiskne se k němu, jako by to mělo být naposledy. Vdechne Lexovu vůni a snaží se ji vstřebat co nejvíc, aby jí nezapomněl.

Opatrně pohladí jeho záda. "Musíme spolu mluvit přímo, Míšo. Žádné schovávání." Vtiskne polibek na krk. "Nechci tě ztratit jen proto, že jsem se něco bál říct nahlas."

Míša vzlykne, ale tentokrát se to obejde bez dalších slz. "Já taky ne, Lexi." pohladí ho po tváři a opře svoje čelo o Lexovo. "Jestli to víno v seně nemělo pravdu, jestli to tetování nebylo osudem... tak já už tady v tomhle světě končím, Lexi, ale jestli je to je jen blbá shoda náhod, která nás měla pošťouchnout k sobě, protože mě se nikam jet nechtělo, tak o tebe budu bojovat, to ti slibuju. Přeci jsem se netrmácel se svým vozíkem takhle daleko, abys mě nosil na rukách jen tak." Přitiskne svá ústa na Lexovo, aby svůj slib něčím stvrdil.

Sevře ho v náručí. "Ten čaj už prosím tě nepij." zasměje se tiše. "Je ti aspoň trošku líp? Co ten tvůj obří žaludeční vřed?"

"Co? Proč?" nějak mu nedocvakne smysl Lexových slov. "Trochu splasknul." přitaká kladně.

"To jsem moc rád." trošku se odtáhne. "Ten výlet necháme na zítřek, ano? Dneska se na to moc necítím a ty nejspíš také ne. Dáme si jídlo tady a pak můžeme do té sauny. Teď večer tam nikdo nebude."

Přikývne. Narovná shrbená záda, aby se trochu vzchopil. "Tak jo, souhlasím. Asi bych ten výlet nezvládnul, jsem najednou nějaký unavený." nesmyslně narovná pevnou látku na svých kalhotách. "Škoda té večeře... co nabízí dnešní menu tady?"

"Nemám nejmenší tušení." pokrčí rameny. "Necháme se překvapit?" Narovná se a pousměje. "Skoro bych měl chuť na něco z ohně. Už jsem strašně dlouho neměl obyčejné buřty na ohni."

Míša se uchechtne. "Buřty? Znají to tady vůbec? S tou kvalitou, které se nám tady dostává, bych to tipl spíš na barbarství. Ale s tím grilem máš pravdu. Taková grilovaná zelenina k pořádnému kusu masa... to je něco." zamlaská mlsně nad představou plného talíře. "Do večeře je ještě čas... na chvíli se natáhnu, pokud ti to nevadí?"

Přikývne. "Klidně se prospi. Přemýšlím, že půjdu nenápadně vnuknout nápad s grilem." pousměje se.

"Jestli už mají večeři nachystanou, tak ti dají košem, ale klidně běž. Máš tady protekci, třeba ti vyhoví." usměje se na něj, než se přesune k posteli, na kterou se vyhoupne a za Xittova bedlivého pohledu, se i přikryje. Teprve potom si Xitt ustele u postele kousek od Míši a klidně se natáhne.

"To se ještě uvidí, jestli kdy dostane nějaký Weber košem." ujistí ho a na chvíli se ztratí.

Michal nad tím zakroutí hlavou, než zavře oči a nechá se odnést do říše spánku. Alespoň na okamžik.

***
Příjemně navečeřený, protože Lex opravdu ukecal někoho v kuchyni, aby nažhavili gril, takže teď byl spokojený. Dostalo se mu i spousty grilované zeleniny, jak o ní snil. Čekal teď na Lexe, protože jim byl domluvit tu saunu, o které se bavili. Doufal, že to projde, potřeboval se nutně prohřát. A neměl už ani obavy, že by to vlastně nevyšlo. Na Lexovo slovo tady všichni slyšeli.

Vrátí se na terasu s mírným úsměvem. "Tak, jsi připraven? Můžeme vyrazit."

"Jo, já jsem připravený. A kam že mě to vlastně jdeš zatáhnout? A vím, že do sauny, jen... kam?"

"Však uvidíš. Tady za hlavní budovou je ještě jedna. Je tam menší krytý bazén a taky ta vířivka. A sauna je tam taky."

"To je skvělé, nemůžu se dočkat. Nějak mě to zase začíná brát... Půjdeš taky?" Sjede si z terasy a vyčká na Lexe, jestli ho bude následovat, protože on neví, kam má jít.

Vyjde za ním. "Pokud chceš. Zase tě bolí záda?" změří si ho tázavým pohledem. Dorovná s ním krok a ukáže na vydlážděnou cestičku. "Tudy. Ručníky tam určitě nějaké znárodním."

"Říkal jsem ti, že mě bolí skoro pořád, jen se to občas začne stupňovat. Určitě je to ještě pozůstatek z noci, protože mám nějaké namožené svaly." pokrčí rameny a vydá se po cestičce. "Pokud chci? Nechal bys mě tam sám? Ten, kdo se potřebuje nahřát, jsem tu sice já, ale společností nepohrdnu." nasadí zářivý úsměv jak z reklamy na zubní pastu.

"Samozřejmě, že bych tě tam nenechal. Jen pokud by sis to tak přál." ohradí se s úsměvem. "Rád tě tam doprovodím. Napadlo mě, nechodíš na nějaké cvičení, nějakou rehabilitaci kvůli těm zádům? To je normální, že cítíš bolest pořád?"

Lehce sebou trhne nad Lexovou otázkou. "Chodíval jsem, jenže když mi v Anglii udělali podrobnější vyšetření a zjistili, že už moc nadějí nemám, tak jsem přestal. Dřív jsem rehabilitoval třikrát týdně několik let v kuse. A když jsem nerehabilitoval, tak jsem cvičil doma. Ale potom jsem to vzdal. Možná proto se mi vrátily ty bolesti. Ztratil jsem naději na uzdravení a chtěl s tím veřejným mučením skoncovat." Není těžké si přiznat pravdu, horší je to říct nahlas.

"A nepřemýšlel jsi, že by ses k tomu vrátil? Třeba by ti to aspoň ulevilo od té bolesti." zadívá se na něj. "Možná ti to nemůže pomoct v uzdravení, ale aspoň by tolik netrpěla ta záda. Je to vážně tak hrozné, ty rehabilitace?"

"Vířivka na začátku je to nejlepší z nich." uculí se. "Potom je to horší. Kromě tahání s takovými kladkami, kdy visím ve vzduchu a oni se mnou cvičí, se taky musím dívat na to, jak mi nohy vytáčejí do všech možných i nemožných úhlů a završením toho všeho, je něco jako bradla. Tam se zapřu a nohy zatěžuju... Často se to ale mění, je to vždycky na tom terapeutovi, kterýho dostanu." pokrčí rameny. "Bývalo to mnohem horší. Jen se to dostalo do fáze stereotypu. A já už neměl pro koho to dělat. Přišlo mi, že všechno už jsme zkusili. A když jsem potom rehabilitoval celé tělo, bylo to proto, abych se naučil ovládat ruce a tak. Možná se k tomu někdy vrátím, až to bude přesahovat všechny meze a nic jiného mi nezbyde. Bude ze mě zapšklej a nepříjemnej týpek." uchechtne se.

"Jestli do toho budu mít co mluvit, tak rozhodně nebudeš." pousměje se a otevře dveře nízké budovy, aby mohl Míša projet. Ještě hmátne po vypínači, aby se v té tmě nepřerazili. "Poslyš, nemám právo ti do toho mluvit, ale říct ti to musím. Nemůžeš čekat na to, až to bude naprosto nevyhnutelné. Jsem si jist, že ti terapeutové vědí, co dělat, aby ti ulevili aspoň od té bolesti. Chápu, že... žes ztratil odhodlání, ale prevence je vždycky lepší. Měl by ses k tomu vrátit."

"Mluvíš trochu jako můj doktor... já si to všechno uvědomuju, Lexi. Jen jsem ti asi zapomněl sdělit jednu věc... ty rehabilitace potom bolí dvakrát tolik. Během cvičení a potom ještě doma přes noc. Do práce jsem chodil vyždímaný jako citrón, věčně unavený. Nebýt Dwighta, tak bych se asi někde nechal přejet. Od doby, co jsem doma, jsem ještě necvičil. Když nepočítám to, že si občas protáhnu šlachy, aby mi moc nezakrněly. Potřeboval bych spíš terapeuta, kterej by si pro mě přijel a dotáhnul mě tam. Jsem posera."

"A to se to časem nezlepšuje?" zadívá se na něj soucitně. Teď opravdu neví, co je lepší. "Myslím, že vždycky když se začne cvičit, jak je to náročné a bolí všechno, ale postupem doby si tělo zvyká." Zadívá se na něj a opře se zády o stěnu. "To by nemusel být ani terapeut, kdo by tě tam dotáhnul, ne? Nejsi posera, ty máš obavy z opravdové bolesti. Než se zase začneš takhle hodnotit, tak si vzpomeň na mě u toho tatéra, ano? Tomu se říká poserství."

"To teda ne, Lexi. U tetování se s bolestí počítá, každý má ten práh někde jinde... Ty rehabilitace spočívaly v tom, že dokud byla naděje na to, že bych se mohl vrátit na vlastní nohy, i kdyby třeba jen o berlích, tak aby si tělo pamatovalo ty pohyby, že nohy má používat a tak... je to trochu složitější, ale tím tě nemůžu zatěžovat. Můj chorobopis musí mít už několik kilometrů." uculí se. "Kdybych měl cíl, jezdil bych tam i sám. To je jednoduchá rovnice."

"A ty už naději nemáš..." je to otázka jen na půl. Spíš takové ujištění, že správně pochopil. "Klidně mě zatěžuj, chci o tobě vědět všechno." pousměje se. "Ty a Dwight si musíte být hodně blízcí, že?"

Zakroutí hlavou. "Kdyby NASA vymyslela nějakej implantát, stál bych na něj první v řadě." uculí se. "Dwight mi byl oporou v Anglii, měli jsme hodně blízkej vztah. Něco jako ty se svými přáteli. Měli jsme mezi sebou sex, protože mi tvrdil, že si raději budeme užívat spolu, než abych si někde uhnal nějakou nemoc. Nemůžu říct, že by mi to vadilo. Každopádně, když jsme si našli partnera, šel náš vztah do pozadí. Tak to mezi námi chodilo. Už se mi dlouho neozval. Beztak zase někde chytá zločince a vzpomene si, až bude na dovolené. Je to férový člověk."

"Velmi rozumný muž. Jsem si jistý, že by se mi zamlouval." pousměje se. "A tví přátelé v Čechách? Moje už jsme probrali, teď je řada na tobě." odlepí se od stěny a otevře další dveře. Ty vedou k menšímu krytému bazénu. Musí projít kolem, aby se dostali do další místnosti.

"Pár jich mám, ale nic moc blízkého. V parku, kam chodím s Xittem, jsou vždycky takové partičky, tam se mezi sebou známe. Nejvíc jsem v kontaktu asi s Martinem, je zasnoubený s Alexovo sestrou, takže teď už se taky moc nevídáme, má jiné starosti. Ale přeju mu to. Dlouho hledal někoho, kdo by ho přijal i s jeho prací. Myslím, že Sára je na to zvyklá právě od Alexe, takže jí to nějak nevadí. Martin totiž dělá taky záchranáře. A pak pár přátel, se kterými si rád popovídám, když se někde potkáme. To je asi tak vše. Jsem od jisté doby dost samotářský. Někdy ale rád zajdu ven, pobavit se do baru."

"Budeš se divit, já jsem taky spíš samotář, ale oni mi to moji přátele moc nedovolí." pokrčí rameny a pousměje se. "Navíc, jako majitel baru... prostě musím mezi lidi."

"Tomu rozumím, bylo by divné, kdyby osazenstvo ani nevědělo, komu podnik patří. Já mám kontakt s lidmi v práci, takže potom mi samota doma nevadí tolik. Ale co jsem se vrátil, tak pracuju převážně z domova a do práce jezdím jen na jednání nebo na schůzky s klienty. Síla internetu se dostala už i k nám do firmy. Kdybych ale potřeboval kontakt s lidmi, vyhledám si ho. Občas člověk nechce být sám." usměje se. Zná to moc dobře, ale samota mu nevadí.

"To máš pravdu. Mně samota už postupem doby začala vadit. A teď nemyslím to, že si občas někam zalezu a radši si o samotě čtu. Můžeš se cítit sám, i když jsi obklopený spoustou lidí." Přejde k posledním dveřím. Šatna do sauny. "Jen, asi tam nevydržím moc dlouho. Vždycky mám pocit, že se moc přehřívám."

"To já bych tam mohl zůstat, jak dlouho bych chtěl, ale prý není zdravé, když se saunuješ déle jak patnáct minut, takže to nemůžu přehánět." povzdychne si hraně. "Budu muset doufat, že mi to trochu pomůže. Už jen ta představa mě zbavuje bolestí." zatetelí se blahem, při představě, jak se tam pěkně vyvalí a bude se ohřívat. "Měl bych si letos vzít dovolenou a odjet někam k moři. Ještě jsem se v něm nekoupal."

"Ty ses ještě nevykoupal v moři? To je ale hrozný nedostatek." pousměje se. "To bys měl napravit." Stáhne tričko a odloží ho na lavičku.

Sundá ze sebe boty i kalhoty, odloží je a vrhne se na tričko. "Vždycky jen hotelový bazén. A to vždycky, byly dvě dovolené. Já se sám do moře nedostanu. Písek i kamínky jsou mým nepřítelem. A vždycky jsem byl sám. Takže jsem si mohl užívat jen to, jak slané moře voní." pokrčí rameny. "Ještě jsem nenašel destinaci, kde by mi přiřadili osobního sluhu." uculí se. Šikovně stáhne i trenýrky. "Jsem připraven ke každé špatnosti." řekne natěšeně. Horkost sauny prosakuje i přes skleněná dvířka.

"Neříkej dvakrát." tvář rozsvítí pobavený úsměv. "Mohl bych tě vzít za slovo." Stáhne kalhoty i boxerky a uloží je vedle trička. "Ručník, nebo jsi odvážný?" pousměje se.


 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 yellow yellow | 23. února 2014 v 22:50 | Reagovat

Co na tohle dámy říct. Děláte ze mě závisláka. :D

Tu saunu teda Lexovi vůbec nezávidím. Ještě teď si vzpomínám, jak jsme chodili se školkou do sauny. Od té doby nemám ráda teplo. Nejlepší na saunování je ta ledová sprcha poté. ;)

2 KATKA KATKA | 23. února 2014 v 22:56 | Reagovat

Ten Míšuv slib mě vzal za srdce , skoro jsem ukápla slzu ty jeho bolesti je mi ho tak líto :-)

3 Karin Karin | 24. února 2014 v 19:58 | Reagovat

Krásna kapitolka doufám že to skončí dobře. :-D

4 Nade Nade | Web | 25. února 2014 v 21:55 | Reagovat

Krásně si užívají společný čas a číst o tom je moc příjemné. Opravdu jsou pro sebe jako stvoření.
Díky za kapitolku a těším se na další. :-)

5 Zuzana Zuzana | E-mail | 3. června 2014 v 23:55 | Reagovat

Majú to medzi sebou strašne krásne. Oni ale budú asi odolávať až do poslednej kapitoly... aj tak je to iskrenie veľmi pekné:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama