Část třicátá třetí

1. dubna 2014 v 20:45 | Pret a Voldy |  Síla zpovědi
Za prodlevu se omlouváme, ale nastalé situace neovlivníme. Voldy

Část třícátá třetí


"Sakra, teď jsi mě odhalil, to není fér." zanaříká hraně, ale přitáhne si Lexe blíž, aby ho mohl políbit na podbřišek a přitisknout se k němu tváří. Obejme Lexe kolem boků. "Už budu hodný a nebudu nic schovávat, slibuji."

"Občas si zazlobit můžeš." svolí velkoryse, prsty vplete do Míšových vlasů. "Budeš se chtít vykoupat?"

"Nemusím se koupat, jen se potřebuji trochu osvěžit po ránu, abych nebyl jako spící panna." usměje se jemně. Mít Lexe takhle celého, to je něco úžasného. Je ztracený romantik.

"Dobře, tak tě mám vzít do sprchy?" projíždí prsty Míšovy polodlouhé vlasy. Moc se mu to nikdy nelíbilo, ale na Míšovi se mu to líbí moc. "Myslím, že vypadáš moc dobře. I takhle po ránu."

"A já tě ještě neviděl." nafoukne hraně tváře. "Ty vždycky vstaneš dřív než já nebo jsi tak čilý, až se stydím. Pojďme do sprchy, ať máš i ranní rozcvičku, prosím." udělá psí oči. "Nemáš horkost moc rád, já vím, proto nechci zatěžovat tvůj organismus." okecá si to ještě.

"Kdybych neměl horkost rád, tak se od tebe musím držet dál. Sáláš teplo jako kamna." pousměje se. "Dobře, tak si dáme sprchu. Ale to bys mě musel prvně pustit." sjede pohledem na rozčepýřenou hlavu.

Koukne provinile nahoru. Trochu se odtáhne. "Promiň, jen jsem se nechal unést. Jsi dokonalý, víš to?"

"To máš dost nízké požadavky." rozesměje se. "V mnoha ohledech nejsem." Skloní se, aby vzal Míšu do náručí.

Pokrčí rameny. "To nikdo z nás, ale pro mě ano. Mně přijdeš dokonalý. Nedostatky pro mě nejsou důležité a pokud je máš, prostě k tobě patří." Přitulí se, projede vlasy, vtiskne polibek na spánek. "Mám pocit, že se upusinkuju. Strašně mě lákáš."

"Šotek s pusinkující úchylkou?" zasměje se pobaveně a vyrazí s Míšou v náručí ke sprše. "Otevřeš?" zastaví se před zástěnou.

Natáhne ruku, aby tak provedl a sotva s nimi Lex zajde, hned i zavře, aby nevytopili celou koupelnu. Vodu v baterii nastaví na příjemnou vlažnou teplotu, která snad vyhovuje oběma. "Stačí tak nebo chceš teplejší?"

"Já a teplejší?" podívá se na něj tázavě. "Kdyby ses zeptal studenější, tak možná. Mám právě v náručí nejvíc sexy chlapa v okolí několika mil. Já potřebuju chladit, Míšo." dodá pobaveně.

"Kdybys mi tady tak nevěšel bulíky na nos..." zažbrblá si pod nos, ale natáhne se, aby teplotu ještě o kousíček ubral, i na něj je to pro sprchu dost. Vezme do ruky sprchový gel, který tu má Lex a s nadšením se vrhne do mytí. Nejdřív vezme Lexův krk, než se přesune na hrudník a místa, tam dosáhne. "Nemáš to moc pohodlné, co?" V nose ho lechtá jedna z těch podmanivých vůní, kterými ho Lex okouzlil a svému tělu nějak nemůže poručit.

"Já se pohodlně cítím." odpoví. "Jsi moc hodný, ale neměl jsi takhle náhodou dávat do pořádku sebe?" zeptá se a vtiskne polibek na Míšův mokrý krk. "Já ti to takhle oplatit nemůžu. Teď."

"Ty se staráš o mě, já se starám o tebe, něco za něco." odpoví s úsměvem a přitiskne se na Lexovy rty. "Ale tohle je mnohem lepší. A když se na tebe takhle nalepím, tak budu od mýdla taky."

Pobaveně zavrtí hlavou. "Ty jsi ale číslo, Míšo." znovu uchvátí jeho rty, ale tentokrát je nepropustí tak snadno. Přitiskne si Míšovo tělo těsněji k tomu svému.

"Hmm, to se mi líbí." zamručí. Rukama přejede přes Lexova ramena na šíji a do vlasů. Přitiskne k sobě. Palce přejedou po tvářích. "A teď abych pustil jednu antarktickou vlnu." povzdychne si, když se na okamžik oddělí, aby naplnili plíce kyslíkem.

"Cože bys pustil?" trošku zmateně se na něj zadívá. Pokud tím myslel, že je potřeba se zchladit. Platí to pro ně pro oba. "Jestli máme všechno stihnout, tak bychom se neměli moc zdržovat. I když, strávit s tebou den zavřený tady, to by taky stálo za úvahu. Ale kdo ví, kdy se sem zase dostaneš. A bylo by hloupé, kdybys pak říkal, že jsi z Německa viděl akorát dálnici a hotelový pokoj."

"A sprchový kout... a jednoho sexy chlapa v něm a v posteli... To je hned spousta zážitků." Hravě ho hryzne do krku. "A myslel jsem studenou sprchu, nějak jí potřebuju..."

"Tak do toho. Ty jsi tu přes regulaci vody." pousměje se. "Ale opatrně, aby ses neochladil moc. Musel bych tě zahřívat a to už bychom se odsud nevymotali." usměje se pobaveně.

"Musíme řešit samé zapeklité situace. Radši to regulovat nebudu. Pojďme se k věci postavit jako chlapi a rozdýchat to." uculí se. "Konec omývání, vyrazíme, ať nám Berlín neuteče." zavelí, vypne vodu a otevře zástěnu.

"Ty jsi rozený generál." zavrtí Lex pobaveně hlavou. "Jak velíš, tak provedeme." vystoupí i s Míšou v náručí ze sprchy. Přejde k vaně, kde Míšu na chvíli usadí, aby mu hodil ručník. "Takže, v zájmu zachování mého duševního zdraví, se dneska utřeš sám. Plný servis přijde na řadu až večer. Abych tě nezdržoval od krás Berlína."

Pobaveně se zasměje. "Tohle jsem opravdu nečekal, ale máš pravdu." s uchechtáváním nad tím, jak ho Lex pěkně vypekl, se začne utírat. "Já už jednu krásu Berlína zahlédl. Víc krás vidět nemusím. Jen nějakou kulturu, abych nebyl za nekulturní hovádko, když už takhle cestuju."

***

Za dopoledne spolu zvládli zajít na Muzejní ostrov, prohlédnout Reichstag i Brandenburskou bránu. Pak se přesunuli na Alexanderplatz na oběd. Míša se zdál být celou prohlídkou nadšen, a tak Lex vytahoval z paměti všechno možné, co tam jen uvízlo z hodin dějepisu. Byla to opravdu velká námaha, ale Míšovo nadšení pro něj bylo velmi motivační. Nakonec Míšu zavedl do jedné restaurace, aby si tam spolu dali pozdní oběd. V nabídce měli taky velmi lahodně vyhlížející dortíky, takže nakonec Míšu přemluvil, aby si jeden vybral. Sedí u stolečku, sleduje Míšu, jak bojuje s obrovským kusem dortu. Sám upíjí kávu a tváří se nadmíru spokojeně. "Jde ti to moc dobře, ty ten dort pokoříš."

"Nečekal jsem, že bude až tak..." rozhodí rozhozeně rukama. Kam se hrabou dorty u nich v cukrárně. Když uviděl toho obříka, málem si o něj říkaly mdloby. Tak výborný oběd měl teď zaplácnout hromadou cukru. Ale nenechá si jím zkazit náladu. S úsměvem se snaží probojovat až k prázdnému talíři. "Opravdu si nedáš ani kousek? Je výborný, pokud je dělá místní kuchař nebo cukrář sám, má mojí poklonu. I ten oběd byl výborný. Nemůžu si vůbec na nic stěžovat." Jenže co chvíli mu pohled sjede na televizní věž, která se tyčí nad město.

"Tak já ti s tím trošku pomůžu, ale jenom malý kousek. Ne, že mi, ty šotku, nacpeš do pusy celý zbytek." zahrozí mu hraně prstem a natáhne se přes stůl. "Dělají si je tu sami. Chodím sem dost málo, protože jinak bych byl za chvíli jako koule. Jen by ze mě trčely končetiny." pousměje se. "Kam se to pořád koukáš? Hledáš někoho, kdo ti pomůže s tím dortem?"

Trochu zčervená, když je nachytán na švestkách. "Možná i skoro jo... ale dělit se nebudu." a strčí Lexovi do otevřených úst jedno sousto. "S cizími, samozřejmě. I kdybys mě měl na zpáteční cestě tlačit, nezbude ani drobeček. Takhle výborná jídla nemůžu nechat nedojedená. To by byl hřích."

Polkne sousto a pousměje se. "To by rozhodně byl. A jak tak na tebe koukám, opravdu by ti neuškodilo trošku přibrat nebo se brzy začneš ztrácet." pohladí Míšu po tváři a usadí se zase zpátky. Vezme hrneček s kávou a upije. "Nechceš třeba ještě něco?"

"Objednám si ještě skleničku džusu. Ale... něco bych přeci jen chtěl." zatváří se smutně, pohled mu ujede zase směrem ven přes velké okno.

"Proč jsi najednou smutný?" zadívá se na něj. A sleduje, kam se to dívá.

"Vidíš tamhletu věž?" ukáže prstíkem na onu inkriminovanou věž, která ho tak strašně láká. Raději si do úst vloží další sousto.

"Fernsehturm? Jistě, vidím. Ta nejde přehlédnout. Dominanta města. Copak je s ní?" zeptá se zvědavě.

"Tak na tu se nebudu nikdy moct podívat." polkne ztěžklé sousto a pohlédne Lexovi do očí.

"Víš, co jsem se naučil? Že bys nikdy neměl říkat nikdy. A na smutek je nejlepší čokoláda." usměje se na něj.

Usměje se, to se jinak ani nedá. "Vím, že jsou tam výtahy, ale taky věřím tomu, že dole bude dost dlouhá fronta a u toho výtahu cedulka, že vozíčkáři nemají přístup z důvodu neplánované evakuace, při které bych dolů sám nesešel spoustu schodů." pokrčí rameny. "Mají to tak na všech rozhlednách a takovýhle stavbách. A čokolády mám dost, děkuju pěkně." popíchne vidličkou svůj zákusek, než si nabere další dílek.

"Je to kvůli bezpečnosti." pokrčí rameny. "S tím nic nenaděláš." pousměje se. "Už je docela dost hodin. Co kdybychom se vrátili na ranč, trošku si oddechli. Taky, abychom měli dost času na tu večeři. Co říkáš?"

"Tak mi dej ještě chvilku na ten dort, když ti ho šotek nemohl podšoupnout celý, musí se s ním vypořádat sám." řekne už zase s tím nakažlivým úsměvem. "A oddych budu potřebovat, nevím, co na mě chystáš k večeři. Po takhle vydatném obědě snad vynechám i svačinku."

Usměje se a přikývne. "Považujme za svačinku ten dort."

***
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nade Nade | Web | 2. dubna 2014 v 20:04 | Reagovat

Co k tomu mám pořád říkat... Prostě idylka. :-D

2 Karin Karin | 2. dubna 2014 v 21:16 | Reagovat

Krása krása nemám slov. :-)

3 KATKA KATKA | 3. dubna 2014 v 9:59 | Reagovat

to jejich laškování je kouzelné :-D

4 IQY IQY | 3. dubna 2014 v 15:32 | Reagovat

nádherné sladké ružové začiatky :-)
láska v očiach, chtíč v tele, nádej v duši... tak nech im to vydrží ešte dlho... jeden aj druhý si zaslúžia chvíľku mňamky v živote :-D  :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama