Část desátá

25. července 2014 v 7:43 | Pret a Voldy |  Přes překážky
Část desátá



"Tak... spíš než na kriminálního policistu, co se honí za zločinci, bys ho tipnul na pořádnou kancelářskou krysu. On je dost mohutný. Do všech stran. A vysoký taky. Vůbec není ten typický Brit. Jenže dost mate tělem. A taky svým chováním. Když jsem u nich bydlel prvních pár dnů, tak jsem ho opravdu bál. Vypadal trochu jako takový ten úchyl z hororů. Ten jeho pohled, který o tobě věděl hned všechno až po velikost spodního prádla. Potom se to ale změnilo a když jsem se dozvěděl, že je policista... Nevěřil bys mému výrazu. A k těm překážkám... Právě díky jeho tělesné stavbě jsem měl přístup všude. Nenosil mě sice na rukách, ale každý den mi dokazoval, že vozík se dostane opravdu všude."

"Asi bych se měl začít bát." pousměje se a upije ještě trochu vína. "Asi jste spolu trávili opravdu hodně času. Jak jste se seznámili? Ve škole asi sotva."

"Bát se ho nemusíš... jen se nesmíš leknout jeho prvotnímu zkoumání. Zrentgenuje každého v mé blízkosti. Máma z něj taky neměla dobrý pocit. Vlastně máš pravdu... když nebyl v práci a já ve škole, tak jsme byli někde venku. Asi proto mi teď nevadí déšť." zasměje se. "Bydlel jsem u nich doma. V hostinské rodině. Když jsem přijel, tak tam ještě nebyl, měli nějakou akci někde mimo Londýn... když přijel Dwight, byl to šok pro oba. A zůstal jsem u nich pět let."

"To je úžasné, že jste si tak sedli. Stěhování by asi nebyl moc příjemné." pousměje se. "A pročpak ti nevadí déšť?" podepře si prsty bradu a zadívá se na Míšu.

"Nečekal jsem, že mě vezmou i s mým vozíkem... měl jsem v požadavcích malou rodinu s bezbariérovým přístupem a dostal jsem velkou rodinu, která měla obří dům. Ale první parto bylo obyvatelné, kdybys viděl ty posuny, které kvůli mně museli udělat... v té době jsem se cítil strašně trapně a byl jsem z toho zoufalý. Na vozíku jsem byl necelé čtyři roky a stále jsem s tím měl problémy, protože puberta mě v tomhle poznamenala." upře na Lexe svůj pohled, tahle vzdálenost mezi nimi je milá. "V Londýně prší asi tak devadesát procent z celého roku. Ale nepočítám sněžení v zimě a tak... Myslím, že mi Londýn ukázal hned první rok, jak se to tam s počasím má."

"To chápu. Muselo to být překvapení pro všechny. Já byl v Londýně jen chvíli a to jsme měli naprosto báječné počasí. Skoro jsem se těšil na ty pověstné mlhy a déšť. Ale v té době pořád svítilo a bylo jasno. A Londýn bez deště. To není ono." pousměje se. "Určitě se tam musíme někdy vypravit. Rád bych se tam podíval ještě jednou. A rád bych poznal ty lidi. Musí být úžasní, už jen podle toho, jak o nich mluvíš."

"Jsou... říkali mi, že Britové jsou strašně studení. Tak, je to pravda, ale jen do doby, než je poznáš trochu blíž a pochopíš jejich smysl pro humor. Potom to stojí za to. Schválně si vybereme nějakou dobu, kdy v Londýně pravdu bude pršet, abys to zažil. Věř, že už po pár hodinách ti to bude lézt krkem. Mně to taky lezlo, než jsem si zvykl. Potom jsem déšť začal mít rád."

"Mně déšť nevadí, ale uvidíme." přikývne. "Rád vyzkouším deštivý Londýn. Kdy že se to tam vypravíme?" zeptá se zvědavě. "Mám jít balit?"

Zasměje se. "Kdybys to myslel vážně, řekl bych ti, že klidně balit můžeš. Mně stačí zavolat k Dwightovi, jestli mi uvolní pokoj a můžu jet nebo letět, to už je vedlejší." Přejede prsty po Lexově ruce. "Začíná podzim, i když to u nás moc nevypadá, ale v Londýně by už mohlo být touhle dobou pořádně deštivo."

"A co když to vážně myslím?" zadívá se na něj. "Určitě by mi prospělo se někam podívat. A rád bych s tebou něco podnikl. Pokud to na tebe není brzy, takhle se mnou cestovat. Přece jen, chodíme spolu jen pár hodin." zazubí se.

"Někde se začínat musí, ne?" natáhne se po svém batohu, který vozí sebou na madlech vozíku a vyštrachá z něj mobil. Položí ho na stůl před sebe. "Stačí říct, Lexi. Jen si to rozmysli dobře. Zmizel jsi přátelům na rok do Německa, myslíš, že by mě nepodezřívali z toho, že jsem tě unesl?" uculí se na něj.

"Volej. Nechám jim na ledničce vzkaz." pousměje se a natáhne se pro skleničku. "Pár dní to beze mě přežijou."

"Ale jestli po mě vyhlásí celosvětové pátrání, tak mě budeš bránit." mrkne na něj a vytočí Dwighta. On to opravdu myslí vážně. A pokud poletí, letenky se seženou snadno. Jestli pojedou, auta mají dvě. Zkontroluje pohledem čas na hodinách a rychle si přepočítá, že je ještě celkem brzy, než aby šla rodinka spát. Jednou rukou si vycouvá zpod stolu a odvrátí se trochu stranou. Cítí se trochu trapně, když má před Lexem mluvit anglicky.

Pomalu vstane. "Já si zatím skočím pro tričko, ať tu nepoletuju takhle." Zazubí se. Trošku ironie je, že Míša tu prakticky nahý je. Ale chce mu nechat trošku prostoru, aby si mohl v klidu vyřídit hovor. Není přece slušné poslouchat cizí.

Uculí se svojí nahotě a cudně si upraví rozložený ubrousek, ale to už je sluchátko na druhé straně zvednuto. Dwight se zdá být rozradostněný jeho unáhleným příjezdem a ještě víc, že dorazí i s partnerem. Chvíli mu trvá, než se Dwighta na druhé straně telefonu zbaví, protože má radost, že mu volá. Se smíchem ho doslova odpálkuje.

Vypadne do ložnice. Chvíli se tam zdrží, aby dal Míšovi trošku soukromí. Pak vytáhne ze skříně tričko a oblékne si ho. Ještě chvíli vyčká, než se vrátí do kuchyně.

Zářivě se usměje na Lexe, který vyjde zřejmě z ložnice. "Říkal jsem, že to nebude vůbec žádný problém. Pokoj pro nás bude připravený. Pokud poletíme, prý nás vyzvedne na letišti, stačí, když zavoláme z Prahy, že už odlétáme. Jestliže pojedeme, máme si dát pozor a ozvat se zazvoněním na zvonek." zazubí se. Dwight byl vždycky veselá kopa, ale teď se zdál být opravdu nadšený. "Teď je otázka, jak se tam vydáme?"

"No, co je pro tebe příjemnější. Letenky určitě nebudou problém. A cesta autem, to nevím. Já bych to odřídil, ale nějak mi nedělá dobře to, že se tam jezdí v opačném směru." pokrčí rameny a usadí se u stolu. "Ale asi bych si taky zvyknul."

"Chápu tě. Je to trochu náročnější, mate to oči. Zvyknout se dá, ale letadlem to bude lepší... Jen s sebou nemůžu vzít Xitta, Británie má trochu přísnější veterinární podmínky a nezvládl by inkubační dobu v takové rychlosti. Snad se na mě nebude zlobit, že ho nevezmu na výlet s námi." pousměje se. Chtěl ho sice ukázat druhé rodině, ale na to taky jednou dojde. Nepoletí tam přeci naposledy. "Obléknu se, pokud ti to nevadí?"

"Pokud ti nebude vadit, že zůstane doma, tak já ho milerád zastoupím." pousměje se, vstane a podá Míšovi jeho věci. "Napadlo mě, že bych ti s tím oblékáním mohl pomoct, ale to by bylo v tomhle případě spíš kontraproduktivní." usměje se jako naprosté neviňátko a usadí se zase za stůl, kde se začne věnovat dalšímu kousku pizzy.

"Budu se muset dohodnout s rodiči. Ale neměl by to být problém. Zahrada je velká a můj pokoj je Xittovi volně přístupný. Svlékání ti jde dobře, ale obléknu se sám. Čas se nám krátí a já jsem z toho opravdu trochu nervózní..." natáhne se po svém prádle a natáhne si alespoň trenýrky a kalhoty. "Mojí košili jsi neviděl? Mám pocit, že ještě před odchodem ti tady budu muset lézt po zemi a lovit knoflík, protože jsem ho asi utrhnul." zazubí se.

"Asi zůstala někde v chodbě, podívám se po ní." utře si ruce do ubrousku a vstane. "A ten knoflík se najde. Xitt není cvičený na hledání zatoulaných knoflíků?" zeptá se pobaveně a zamíří do chodby.

"Zatoulané ponožky najde a vyloví snadno, knoflík nevím. Sice mi cokoliv přinese bez poslintání, ale nechtěl bych, aby ten knoflík vdechl. Každopádně to můžeš zkusit. A pro tu košili bych si dojel sám, jen jsem se zeptal, jestli nevíš, kde se nachází." uculí se na něj.

"Mně to nic neudělá." zavolá z chodby. "Najdu ji dřív než bych ti popisoval, kde je. Zvlášt, když nemám tušení, kde je." objeví se ve dveřích. "Je to záhada. Zmizela."

"To ti nevěřím. Šotek sedí celou dobu tady s tebou u stolu."

"A co to, jak jsi telefonoval a já byl v ložnici, hm?" zadívá se na něj tázavě. "Mohl se vyplížit a schovat ji."

"To je pravda, ale nemůžu se hned přiznávat ke každé špatnosti, že?" utře si ruku a vyjede od stolu směrem k Lexovi. "Tak kdepak je? Přiznej barvu."

"Víš, že vůbec netuším, jakou barvu měla?" začne se vytáčet. "Vůbec jsem si nevšiml. Měl jsem oči jen pro tebe." pomaličku couvá.

"Byla bílá jako sníh. A já ti vidím na očích, že víš moc dobře, kde se moje košile nachází." Dlaní přejede přes Lexovo stehno výš až vjede pod tričko, které si natáhnul, zatímco telefonoval. Svůj pohled upře do Lexova.

"Žádnou takovou jsem tu nikdy neviděl." zapírá s vytrvalostí. "Nemám nejmenší ponětí, kde by mohla být." zazubí se. "A uráží mě, že si myslíš, že bych ti ji schválně schoval. A žádné mučení mě nedonutí se přiznat."

"Tak neviděl, jo?" Přitáhne si ho rukama blíž k sobě, doputuje dlaněmi přes hrudník a na záda. Stáhne Lexe k sobě blíž tak, aby ho mohl políbit. "Však já si jí najdu."

"Hledej, šmudlo." zasměje se do Míšových rtů. Opatrně se o něj opře a plně se oddá polibku. Jsou tak zaneprázdnění sami sebou, že jim unikne i cvaknutí zámku a vrznutí dveří.
"Proboha, to si nemůžete nechat do ložnice?" ozve se za nimi mírně znechuceně.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Katja Katja | 25. července 2014 v 8:17 | Reagovat

Ou, Roman dorazil :-| asi to nebude mít, hoch, tak zpracované, že :-P
Nicméně moc děkuji za krásné překvapení takhle poránu, to bude krásný den 8-)

2 KATKA KATKA | 25. července 2014 v 10:40 | Reagovat

Roman a Míša jsem zvědavá na chování Romana snad bude přátelské jinak by ho mohl Lex pokousat stejně mám pocit že kdyby Roman nedorazil tak by Lex skončil bez trička :-D děkuji za krásný díl

3 Karin Karin | 25. července 2014 v 21:18 | Reagovat

Romane tak nevhodně vpadnout. :D

4 Zuzana Zuzana | 26. července 2014 v 19:26 | Reagovat

Škoda, že sa tam dotrepal:) Takže pôjdu do Anglicka:) už sa tam s nimi teším. Ďakujem za kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama