Část jedenáctá

29. července 2014 v 12:51 | Pret a Voldy |  Přes překážky
Část jedenáctá



Míša se od Lexe odtrhne a automaticky zrudne. Rukama zmizí zpod Lexova trička a o kousek ucouvne. Tohle asi trochu nevychytali.

Lex se otočí na Romana a pak pohled nasměruje k hodinkám na zápěstí. "Ještě není deset, jsi tu brzy."
"Je za pět minut deset, nebudu stepovat před barákem." zavrtí hlavou. "A dost jsem rachotil klíčema. Varovaní jste byli."

Uchechtne se. Rozhodně s Lexem nemohli zaslechnout cinkání klíčů, když byli takhle zabraní do sebe. Natáhne se po své košili, kterou Lex svírá v ruce. "Tohle bych si měl asi vzít." otočí se k Romanovi. "Omlouvám se, jestli jsme tě dostali do nepříjemné situace." tak nějak mu to je zrovna v tuhle chvíli jedno, ale slušnost ho neopustila.
Lex se pobaveně uchechtne. "Může si za to sám."
Roman ho sjede ošklivým pohledem a pak začichá. "Cítím jídlo." zamíří do kuchyně. "V pohodě, nějak to přežiju."

Zmateně se za Romanem ohlédne a potom zpátky na Lexe. "Co to? Čekal jsem hysterickou scénu o kažení morálky." zapomene z toho i na to, že se chtěl obléknout.

Lex se pousměje a pokrčí rameny. "Je zvyklej. Myslím, že se tváří znechuceně jen ze zvyku. Navíc je to dost kyselina." stočí pohled ke kuchyni. "Hej, to je naše večeře, otesánku."
"Smůůůůla." ozve se mu v odpověď. "Zabavuje se jako satisfakce za morální újmu."

Zakroutí nad tím hlavou. Takže všechno je dobré? Asi jo. Vypadá to, že jídlo tady léčí hodně ran. "Jen ho nech... stejně jsem chtěl už jenom dopít to víno a vydat se na malou exkurzi." řekne tak, aby to slyšel jen Lex. Prsty poputuje přes okraj Lexových kalhot a jemně za něj zatahá. Zarazí se. "Neříkej, že..." neslušně upře pohled do oblasti Lexových slabin, aby pohledem zjistil, že je opravdu naostro. Polkne.

"Nebyl čas zdržovat se takovými maličkostmi." pousměje se, pobavený Míšovým výrazem. "Romane, jestli sáhneš na to víno, tak něco zažiješ." zavolá směr kuchyň a pohladí Míšova ramena. "Co si takhle to víno vzít někam stranou. Třeba při té exkurzi přijde vhod."

"Asi to bude lepší... má cenu se vůbec snažit obléknout?" položí si košili do klína. "Půjdeme hned nebo chceš ještě večeřet?" usměje se. Teď ho chuť na jídlo přešla, když zjistil, že Lex se kolem něj celou dobu producíruje naostro.

"Já už hlad nemám. Tedy ne ten v tom běžném slova smyslu." pousměje se. Dlaně sjedou po ramenech až na paže. "Asi je na čase předvést ti ložnici. Snad mě za ten interiér nebudeš chtít nechat popravit." zazubí se. Ale když prošlo ostatní zařízení, proč ne tohle. "Jen radši zabavím to víno. Roman, když se napije, je poněkud... přítulnější. A taky o dost otravnější. Klidně můžeš dál, já tam budu za chviličku." ukáže na dveře.

"Tenhle hlad znám taky. Tak se moc nezdržuj, abych nebyl moc zaujatý tou exkurzí..." uculí se a natáhne se po klice, aby odhalil Lexův pokoj. I tady chybí práh. Uculí se nad tím, moc tomu nechtěl věřit, že by Lex nechával měnit úplně všechny. "Trojku jsem sice ještě nezkoušel, ale ani se mi do ní nějak nechce, takže víno zabav, děkuji."

Lex se rozesměje a vpadne do kuchyně, aby víno zabavil. Právě včas. Roman se už po něm sápe. Popadne obě skleničky i láhev a otočí se k odchodu. Ještě Romana upozorní, že by si měl raději pustit nějakou muziku, pokud nechce slyšet něco, po čem netouží. Z kuchyně ho vyprovodí nešťastné zasténání.

Nejdřív trochu zvědavě nakoukne do pokoje, aniž by do něj vjel. Co kdyby na něj něco vyskočilo? Ujištěný v tom, že žádný takový útok nehrozí, si dovolí dojet do celkem velké ložnice s dost velkou postelí. Na tváři se mu usadí přiblblý úsměv. Rozhlédne se kolem sebe, z chodby mu sem jde trochu světla, ale nedokáže nepřehlédnout stojan na návrhy a hned kousek od něj stůl s notebookem a nějaký věcmi na něm. Moderní přehrávač i s velkými reproduktory si zabral svoje místo na další skříňce. Malá knihovna s vyskládanými knížkami ho sice zaujala, ale svojí úchylku si schová na později. Na zdích byly nějaké fotografie, ale nedokázal je rozluštit, protože neměl sílu si jít rozsvítit, jak byl fascinovaný uspořádáním pokoje.

Vejde za Míšou do pokoje. Opatrně potmě odloží skleničky i láhev na stolek vedle notebooku a přejde k vypínači. "Nemusíš tu být potmě. Klidně sis mohl rozsvítit." Místnost s cvaknutím zalije příjemné světlo. Má radši tlumenější světlo, na práci si přisvítí raději lampičkou. "Prošlo by mi to? Nebo bych za interiér dostal pětku s hvězdičkou." pousměje se. Zavře dveře a opře se o ně. Pohledem vyhledá ten Míšův.

"Máš to tady pěkné. Dobře uspořádané, mám rád takový řád ve věcech." Rozhlédne se po obrázcích, kterých si ve tmě všiml. Společné fotografie s přáteli, nějaká Lexova momentka a... zadrží dech. Jejich společná fotografie z Německa. Upře na Lexe svůj pohled. "Tví přátelé nechodí k tobě do pokoje? Nemohl jsi čekat, že se tu dnes objevím, takže tě nepodezřívám z toho, že jsi jí sem vyvěsil jen kvůli mně. Kdyby viděli důkaz, věřili by ti, ne?" optá se zvědavě, ale dál zkoumá ty společné. Je vidět, že to fotil profesionál.

"Nechodí. Tohle je jen můj prostor. Mám jich dost z jiných částí bytu a baru." pokrčí rameny. "Já jim ji neukazoval. Nepotřeboval jsem jim dokazovat, že existuješ. Stačilo, že to vím já." odlepí záda ode dveří. "Ona tu je kvůli mně. Rád se na ni dívám. Když se na něčem zaseknu, tak se radši budu dívat na tebe než do zdi. Vadí ti to? Že jsem si ji sem dal?"

Zavrtí hlavou a přejede k Lexovi blíž. Obejme ho rukama kolem pasu, bradu si opře o jeho břicho. "Vůbec ne, taky je mám vystavené na stole a dívám se na ně, když pracuji. Takže si určitě umíš představit, kolik toho asi odpracuji." uculí se. Stejně na to poslední dobou spíš kašlal, aby se mohl soustředit na hledání Lexe.

"Umím si to představit velmi dobře." pohladí ho po vlasech. Prsty se začne probírat pramínky. "Snad tvá práce moc neutrpěla."

"Nic, co bych nezvládl." zazubí se. "Když si k tomu sednu, tak mi to jde od ruky. Náročnější jsou a byly schůzky s klienty... Jsem zvědavý na tvojí práci. Mimochodem, ty naše podmínky byly přijaty bez problémů a všechno v pořádku dopadlo. Touhle dobou už by mělo být snad i stavební povolení." Přitiskne se k němu. "Co na chvíli přestat mluvit o práci, když jsme teď spolu?"

"To je skvělé. Je to dobrý projekt." pousměje se. "A o čempak bys chtěl mluvit?" zadívá se na něj zvědavě.

"Chceš mi něco říct? Jestli ne, tak bych se přesunul ke kolaudaci postele, pokud ti to nevadí, tahle pozice je trochu nepohodlná i pro mě. V posteli si můžeme povídat až do rána." Uculí se.

"Nevadí." trošku poodstoupí. Rozesměje se, když uslyší z chodby nadávání. Slyší jen útržky. "Myslím, že Roman objevil Xitta."

"Sakra, já na něj úplně zapomněl." plácne se do čela. Potom se ale rozesměje s Lexem. "Moc mě rozptyluješ. Nedá si ho k večeři, že ne? Potom, s jakým apetitem se pustil do té naší, bych se ani moc nedivil, kdyby si ho chtěl dát jako zákusek."

"Xitt by se určitě nedal. A jako zákusek si dá spíš mě." zasměje se. "Že jsem ho neupozornil na psa." Nakloní se k Míšovi. "Xitt je v bezpečí. Jsem si jistý, že se o sebe dokáže postarat."

"Jestli Romanovi psi nevadí, tak Xitt ho určitě nebude ani obtěžovat, ani šmírovat v koupelně. Je zvyklý být při ruce. Maximálně by mohl být Roman překvapený, kdyby mu něco upadlo a Xitt vzal svůj výcvik příkladem." zazubí se. Taková situace by mu přišla víc než legrační.

"To by ho asi mohlo hodně překvapit. Roman má psy rád. Ale nebudeme se teď bavit o Romanovi." opatrně podsune ruce pod Míšovým tělem. "Chtěl jsi kolaudovat postel. Takže se na to vrhneme. A povídat celou noc si můžeme taky, když budeš chtít."

"S tím, jak si navzájem říkáme, že o tom a tamtom nebudeme mluvit, to vypadá, že nakonec mluvit nebudeme vůbec." Obejme ho kolem krku, aby ho mohl vyzvednout. "Ne, že bych si stěžoval." Uculí se a políbí Lexe na tvář.

Přitáhne si ho do náručí. "Třeba se nám o tom bude v posteli mluvit líp. To nemůžeš nikdy vědět." udělá s Míšou v náručí několik kroků, které je dělí od postele. Opatrně Míšu položí a hned si k němu bokem přilehne. "Ani nevíš, kolikrát jsem si přál, abys tu byl. Přesně takhle."

Usměje se. "Ani nevíš, kolikrát jsem si přál, abys byl už zase vedle mě." Natočí se k němu, aby na něj lépe viděl. Rukou přejede po Lexově paži. "Konečně." Přitulí se k němu a zavře na okamžik oči.

Pousměje se. Jemně pohladí Míšovu tvář, s prsty sjede na krk. "Pokud platí, že když na něco pořád myslíš, tak se to vyplní, tak to jsi na mě musel myslet velmi intenzivně. Stejně jako já na tebe."
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 29. července 2014 v 16:48 | Reagovat

no tak Roman překvapil žádné velké bububu jen aby se neřeklo :-D děkuji a opět se těším na další díl :-)

2 Karin Karin | 29. července 2014 v 21:20 | Reagovat

Take jsem myslela že to bude větší bouřka z Romanem. :-P  :-D

3 Zuzana Zuzana | E-mail | 30. července 2014 v 20:35 | Reagovat

Ďakujem za kapitolu.
Roman sa ani moc nerozčuloval, vzal to v pohode. A dúfam, že sa s Xittom skamaráti, keď sú obaja odignorovaní:)
To bolo skvelé:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama