Část osmá

3. července 2014 v 22:01 | Pret a Voldy |  Přes překážky
Část osmá



Opře se do toho doteku. Je to tak neskutečně příjemné. Být kočka, vrní do konce života. "Děkuji. No, pokud mě nebudeš ještě dneska tlačit do auta, tak mi to vadit nebude." zavrtí hlavou s úsměvem. Upřímně doufá v to, že ho vyhánět nebude.

Zavrtí hlavou. "Ne, nehodlám tě pustit ani na krok. Zítra ti možná povolím návštěvu doma, ale to si ještě rozmyslím." lípne ho na tvář a vymizí z koupelny, aby přihřál pizzu a prostřel na stůl. Ještě posbírá v chodbě po zemi odhozený svršky. Svoje uklidí a Míšovy přehodí přes židli.

Umytý a čistý se vrátí za Lexem. "Nevím, jestli ti to někdo řekl." zazubí se. "Ale je jednadvacáté století. Století počítačů a mobilů. Stačí, když zavolám, že nepřijedu. Nejsem doma vázaný na nic." usměje se. "Jsem vázaný pouze na to, že jsem šíleně čistotný a bez čistého prádla dlouho nevydržím." zatváří se zamyšleně. "I když mi něco napovídá, že v tvojí přítomnosti ho stejně moc nevyužiju."

"Když už se tak oháníš tím jednadvacátým stoletím, tak si představ, že i na tenhle problém existuje řešení. Říká se tomu pračka." usměje se na něho vítězně. "A jak jsi správně řekl, stejně ho moc nevyužiješ." Vytáhne z trouby ohřátou pizzu a uloží ji doprostřed stolu. "Tak pojď jíst, jen ještě donesu víno."

"Dobře, dostal jsi mě. Nepřemýšlel jsem nad tím, že bys mohl takový vynález vlastnit." přesune se ke stolu, kde si odsune jednu židli. Je trochu vyšší, ale nevadí. Zvládne i to. Způsobně si rozhodí jeden ubrousek, který si přivlastní z hromádky na stole, na klín a zatváří se jakoby nic.

"Představ si, vlastním." pousměje se. "Je to taková nezbytnost." Vytáhne z ledničky láhev vína a zručně ji odzátkuje. Nalije do dvou skleniček, uloží je na stůl a usadí se. Rádýlkem rozdělí pizzu na kousky. "Ještě je tam ta šunková, takže klidně si řekni."

"Nevadí, noc je ještě mladá. A teď mám takový hlad, že bych snědl i tebe." zatváří se nevině. "Ale tebe si nechám jako zákusek." natáhne se pro jeden kousek. "Ty nebudeš?" zeptá se najednou nehybného Lexe s úsměvem.

"Jistěže budu. Jen jsem se tak zamyslel, promiň." usměje se, natáhne se pro kus pizzy. "Nechceš mi říct, jak ses celou tu dobu měl? Zajímá mě úplně všechno."

"Nad čím přemýšlíš, hm?" ukousne první sousto a s další odpovědí si dá na čas. "A chceš to vědět popravdě nebo můžu mlžit a lhát?" zadívá se na stůl. Když si vzpomene na pocity, které ho zachvátily už na dálnici, když se vracel domů... sousto v ústech mu ztěžkne podobně jako před měsícem.

"O ničem konkrétním, prostě jen zásek." pousměje se. "Rád bych popravdě, pokud to není problém." usměje se, s chutí si ukousne pizzy. Po té rychlovce v chodbě mu docela vyhládlo. "Jen jsem si tak říkal, jestli teď už spolu chodíme. Myslím jako... oficiálně."

"Doufám, že ano? Teda, já bych si to moc přál." natáhne přes stůl volnou ruku k Lexovi a stiskne jeho ve své. "Vím, že jsem zatracený romantik, ale toho už se asi nezbavím." vzdychne hraně a raději se zakousne do pizzy, která se mu mezitím opřela o ruku, jak ji neuváženě chytil. "A moje stolovací návyky taky nejsou nic moc." povzdychne si a raději se stáhne, aby ubrouskem utřel z ruky trochu omáčky. Tak nějak trochu doufaje, že odvedl pozornost od předchozí otázky.

"Takže už jsi oficiálně můj přítel. To je skvělé." pousměje se. Stiskne jeho dlaň. "Tvoje stolovací návyky jsou o třídu výš, než většiny mých přátel. S tím si nedělej hlavu." zadívá se na něj. "Tobě se do toho vypravování moc nechce."

Stiskne rty k sobě a sklopí pohled. "Nechce... budu vypadat jako hysterka." odloží pizzu a když si utře prsty do ubrousku na klíně, natáhne se po skleničce s vínem.

"Proč bys měl?" zadívá se na něj. "Víš, že bych si to nikdy nemyslel." zavrtí hlavou a usměje se. "Jsi můj šotek."

Pousměje se. Nadechne se a spustí. "Bylo to hrozný. Než jsem přijel domů, tak jsem tak nějak otupěl, ale vyděsil jsem chudáka mámu, která se na mě přišla podívat, jestli jsem v pořádku. A potom se to tak nějak táhlo. Myslel jsem, že to bude v pohodě, ale když jsem večeřel a díval se na zprávy a viděl tam tebe... potom se to se mnou už vezlo. Myslel jsem na to, že tě musím za každou cenu najít asi tak dvacet tři hodin a padesát devět minut z každého dne. Začal jsem chodit na rehabilitace, mezitím si mě prohazovali mezi sebou zase doktoři. Po nocích jsem nemohl spát, protože když mě nesužovaly noční můry, tak záda po cvičení. Potom Alex... práce. A na hledání mi zbývalo tak málo času." skloní hlavu pokořeně směrem k nohám. "Stačí ti to nebo chceš znát víc detailů, něčeho?"

Vstane, přejde k Míšovi a obejme ho kolem ramen. "Pak jsem rád, že sis mě našel tak rychle, Míšo." vtiskne polibek na temeno. "Já si toho moc nepamatuju. Jen výstřel a dost dní jsem byl mimo. Mám to dost zamlžené. Ale Martin mi říkal, že ty záběry, co použili tady, že to bylo docela drsné. Martin je viděl taky, ostatní naštěstí ne. Já snad radši ani nechci vědět, co tam bylo."

Zavrtí hlavou. "Nechtěj... táta začal okamžitě nadávat na justici za to, jak je možný, že se do soudní síně dostane zbraň a já se začal dusit vajíčky. Nebylo to moc příjemné. Sedni si, vystydne nám to." políbí Lexe na břicho a popostrčí ho zpátky k židli. Chtěl by ho k sobě mačkat, ale to by se nikam v té večeři nedostali.

"To musela být hodně zajímavá večeře." pousměje se a usadí se zpátky na židli. Natáhne se po nedojedeném kousku. "Stačilo mi, jak mi Kuba popisoval, jak Martin vyskočil a vyváděl... pak vyváděli samozřejmě komplet všichni. A pak Míša svolal skupinu a frčeli za mnou do Berlína. Myslím, že ochranka z nich moc velkou radost neměla."

"To věřím." pousměje se. Taky hned frčel, ale bez úspěchu. Raději se natáhne po kousku pizzy a pak si vzpomene, že jeho prsty při tom divokém milování na zemi na něco narazily. Přejede Lexovo rameno pohledem. Jizva od průstřelu je stále viditelná a on ji tak zazdil.

"Nejspíš je mají vyfocené a na seznamu nežádoucích osob, jestli něco takového mají." zasměje se. "Měl jsem docela štěstí."

"To věřím, pár centimetrů níž a průstřel plíce bys nemusel přežít." Tahle večeře mu není nějak souzená. Další sousto mu zhořkne v ústech a on ho na sílu polkne do krku. Odloží ten kousek zpátky. "Promiň, ale asi už nebudu."

"Na to nemysli, nic mi není. Jsem v pořádku." natáhne k němu ruku, sevře jeho dlaň. "Už se tím netrap. Je to pryč a máme před sebou celou společnou noc." usměje se.

Zavrtí hlavou. "Promiň. Vždycky se ve mně všechno sevře." povzdechne si. Má sice Lexe vedle sebe a vidí, že je v pořádku, ale to co prožíval je stále pořád silné. Vrátí mu stisk ruky a pousměje se. Natáhne druhou ruku přes stůl, aby si přitáhl pizzu k sobě celou. "Máš docela vysoký stůl, musím si postěžovat. Jste všichni strašně vysocí." zamrmlá. Sám má na výšku úchvatných sto osmdesát šest centimetrů, ale takhle z vozíku mu přijde skoro každý klasický jídelní stůl moc vysoko.

"Už na to nemysli." usměje se na něj. "Jsem zdravý. Klidně pořídím menší. Taky mi přijde nějak moc vysoký." sjede ho kritickým pohledem. "Nebo, pořídím do obýváku takový ten malinký a bude se jíst na zemi na polštářích jako v Asii." usměje se. "To zní fajn. Docela mě ten nápad nadchnul. A na těch polštářích by se dalo dělat ještě spoustu dalších věcí."

"To určitě dalo." přitaká mu. "Jen nevím, jak bych se tam udržel najíst v klidu. Bez opory bych se klátil ze strany na stranu jako strom ve větru. A kvůli mně nemusíš pořizovat nový stůl, já jsem spokojený, hlavně když mám vedle sebe tebe. Zbytek už jsou detaily." Stiskne mu ruku a potom ji pustí, aby se mohl věnovat jídlu.

"Tak polštáře necháme do postele." pousměje se, a ukousne si s chutí pizzy. "Ale myslíš, že bych tě nechal bez opory? Já jsem tvoje opora. Nebo aspoň budu. Odteď už napořád."

Přikývne. "Vím, že bys mě v tom nenechal." usměje se. "Kdybys chtěl někdy povozit, vždycky se můžeš posadit." Snad si Lex ten význam přebere sám. A nejen ten dvojsmysl, teď mluví vážně. "Když už spolu oficiálně jsme, tak bychom důležité věci neměli řešit sami. Jsme na to dva."

Přikývne. Natáhne se pro skleničku. "Takže, na co se napijeme? Navrhoval bych na nás dva, pokud proti tomu nic nemáš." Přizdvihne skleničku. "A tvou nabídku si jistě nechám projít hlavou."

"Je to trochu deja vu, nemyslíš? Na seně jsem tě taky přemluvil, abychom si připili na nás. Nakonec v tom víně asi pravda bude." nakoukne jedním okem do skleničky. Potom s úsměvem pohlédne Lexovi do očí. "Na nás dva, Lexi."

"Na nás dva, Míšo." usměje se a nahne k Míšovi, aby lehce přiťukl. Skleničky jsou plnější, tak zrovna moc necinknou. "Příště musím nalévat míň. Snad to není nějaké špatné znamení."

Upije si. "Nejsem pověrčivý a abych se přiznal, o takových řečích týkajících se vína vůbec nic neznám." uculí se. "Myslím, že pokud by se něco dělo, budeme za to moct spíš my dva než víno." mrkne na něj a přitáhne si ho přes stůl blíž k sobě, aby přípitek ještě stvrdil polibkem.

Přitáhne si ho blíž, div ho nezlije vlastním vínem. "Promiň." zatváří se provinile a trošku se odtáhne. "Ještě, abych tě polil. To už by bylo vážně špatný." pousměje se. "Ale zase na druhou stranu..." zatváří se zasněně.

"Kdyby sis to slízal, vůbec by mi to nevadilo." zatváří se nevinně a skleničku odloží, natáhne se zpátky pro pizzu, tímhle tempem budou večeřet ještě po půlnoci.

"Jak víš, na co jsem myslel?" zadívá se na něj tázavě. Docela živě si to představil, takže se jen zavrtí na židli a radši se rychle zakousne do dalšího kousku pizzy. Aspoň najíst by se mohli v klidu.

"Kouká ti to z očí, víš? A taky za tebe mluví tělo." odpoví jen. Potom se rozhlédne kolem sebe, aby si udělal malý obrázek o interiéru, kterému nevěnoval moc pozornosti. Zatím neměl tolik šancí. "Tak mě tak napadlo... sedím tu nahý. Nepřijde Roman? Nerad bych ho přiváděl do rozpaků ještě svojí nahotou."
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | E-mail | 3. července 2014 v 23:10 | Reagovat

Pekný večer pokračuje, ale oni fakt večerali nahí? To sa divím, že dokázali tak pekne komunikovať a nevrhali sa po sebe:)
Ďakujem za pokojnú oddychovú kapitolu.

2 Katja Katja | 4. července 2014 v 8:22 | Reagovat

Jéééé, skvělý, moc díky za kapitolku :-P

3 KATKA KATKA | 4. července 2014 v 15:17 | Reagovat

ani se nedivím že Mišovi přestalo chutnat , snad už bude jen líp :-)

4 Natali Natali | 4. července 2014 v 20:08 | Reagovat

pekne, pekne, len tak ďalej :-)

5 Karin Karin | 4. července 2014 v 21:11 | Reagovat

Ty jdou tak krásně zamilovaný doufám že se už nic zlého nestane. :-P

6 El El | 5. července 2014 v 10:35 | Reagovat

Já pokažddé nevím co napsat k téhle povídce... usmívám se jako ten magor.. :-Dnad touhle jejich kouzelnou atmosférou ..asi tak nějak... těším se na další :)

7 Nade Nade | Web | 5. července 2014 v 22:29 | Reagovat

Moc krásné. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama