Část dvacátá

4. září 2014 v 16:04 | Pret a Voldy |  Přes překážky
Část dvacátá



Vydechne. Trošku prudčeji než by si přál. "Míšulko, jestli propásneme tu večeři, bude to průšvih." prsty se vpletou do Míšových vlasů. "Vážně to chceš riskovat?"

"Průšvih to bude jedině v tom, že potom už večeři nedostaneme. Takové jsou tady zásady. Takže pokud nemáš oštěp a osvědčení na chytání divoké zvěře..." sjede rty o kousek níž, přiblíží se tak ke svému cíli. "Co myslíš? Riskneme to?" uculí se a odtáhne se jen na takovou vzdálenost, aby mohl Lexe pojmout do svých úst.

"Míšo..." vydechne a opře se dlaněmi o jeho ramena. "Existují restaurace... a určitě... tu nějaké mají." přivře oči.

"Hmm." zamručí si. Na okamžik Lexe osvobodí, ale jen proto, aby zkontroloval situaci a mohl Lexe svalit na postel. Nahne se k němu a pevným stiskem na bocích si ho přitáhne do pohodlnější pozice pro ně oba. Nedá mu jedinou šanci na protest. Nepustí ho ze svého sevření do poslední kapičky rozkoše, kterou mu je schopný dát.

"Jsi si jistý, že šotek vážně zůstal doma?" zeptá se zmoženě, když se mu konečně podaří popadnout dech.

"Rozhodně." usměje se jemně a položí si hlavu tváří na Lexovo břicho. Rukama při tom pohybu vyjede o kousek výš. "Jestli mi nevěříš, klidně mi můžeš zkontrolovat tašku."

"Tak jsi to šotkovství chytil od něj." jemně pohladí Míšu po vlasech. "Kolik máme ještě času, než bude ta večeře?"

"Je v půl osmé, pokud si to ještě dobře pamatuji. To máme asi deset minut." mrkne na hodinky, aby se ujistil, že je to opravdu tak. Polechtá Lexe na bříšku svými mokrými vlasy. "Jdu hledat fén. Vzpamatuješ se mi do té doby?" přejede rukama obě stehna, jak se od něj s úsměvem odtáhne.

"Pokusím se, ale nejsem si jistý, jestli to zvládnu." pousměje se. Míša moc dobře ví, jak ho spolehlivě odrovnat. "Ještě pusu, než mi utečeš." zaškemrá.

Se spokojeným úsměvem se natáhne zpátky, v podstatě nalehne na celé Lexovo tělo. Rukama se zapře vedle jeho hlavy a rty vyhledá ty druhé. Něžně jej políbí a potom polibek prohloubí. "Já se bez jedné neobejdu." pousměje se a ukradne si ještě další delší polibek.

"Ta večeře." připomene zmučeně. "Vážně nechci hned první večer udělat tak příšerný dojem." Ale i přes svá slova si Míšu těsněji přitáhne k sobě. "Za tohle se ti večer pomstím." pousměje se zákeřně. "Doufám, že tu jsou stěny silnější než u mě doma."

Hraně zasténá. "Jen to nééé." uculí se a opravdu se odtáhne, aby se mohl obléknout. "Musím si chvátnout, ty se jen oblékneš, ale já má ještě pořád mokré vlasy." Natáhne se po spodním prádle i kalhotách, které leží kousek od něj. "Tak šup z postele."

"Pořád mám náskok díky tvým mokrým vlasům. Já jsem oblečený během chviličky." přetočí se na břicho a podloží si bradu dlaněmi. "Klidně se fénuj, já se budu dívat." usměje se.

Zakroutí nad tím pobaveně hlavou. "Abys mě nevykoukal." uculí se a skloní se, aby se obléknul a skryl tak ukončení svého tetování. Omrkne hodinky na zápěstí. "Doufám, že nebude vadit malé zpoždění. Nemám šanci to stihnout na čas." uculí se a raději skloní hlavu do tašky, aby našel potřebné propriety, jako jsou hřeben a onen fén. Nevýhoda delších vlasů, když nechce vypadat jako zmoklá slepice.

"Snad nebude." pozoruje ho a přitom se usmívá. "V nejhorším tě budu muset pozvat do nějaké restaurace, ale tady ti kvalitu nezaručím." Protáhne se a pomalu vstane. "Strašně se mi líbí, když jsou takhle." přejde k Míšovi a prsty projede vlhké vlasy.

"To můžu pozvat já tebe, vím tady o pár podnicích, kde dobře vaří." zavrní pod tím dotykem. "Fajn... tak... foukání vynecháme." uculí se. "Oblékni se, zase mě dráždíš. Asi bychom zklamali Agnes, kdybychom neochutnali její dušenou zeleninu s rybou. Předpokládám, že tenhle typický pokrm připravila, aby se trochu vyšvihla." přitáhne si Lexe k sobě pro polibek. "Někdo říkal, že bude rychlejší než já."

"To bychom neměli hostitelku zklamat." pousměje se. "Hned se oblíknu, ale to bys mě musel pustit." zazubí se spokojeně.

"Promiň, ale jen nerad." pustí ho ze svého sevření a alespoň si vlasy rozčeše, aby nevypadal jako rákosníček. Vytáhne ještě bílou košili s krátkým rukávem a dá se do zapínání knoflíčků. Po očku sleduje Lexe, jak se shání po svém oděvu. "Nedoporučuji k večeři brát si někdy kraťasy. To se tady prý nesluší. Jen kdyby tě to zajímalo a nevěděl jsi to." řekne ještě. On tohle řešit nemusí, kalhoty nosí celý rok.

"Dám si na to pozor." vytáhne z tašky tmavé džíny a bílé tričko s černým vzorem. "Žádné kraťasy, rozumím." rychle natáhne boxerky a hned se nasouká do kalhot. "Takhle snad můžu?" ještě přetáhne tričko přes hlavu. "Je to dostatečně vhodné?"

"Sluší ti to. Určitě ano. Ani nevím, proč to pořád dodržují, ale je to zajímavý zvyk. Ať přijdou odkudkoliv, vždycky se jdou k večeři převléknout. Tak se nad tím moc nepozastavuj." uculí se. "Češi jsou v některých věcech dost zkažený národ. Můžeme vyrazit?" natáhne se po klice, zámek cvakne, když odemkne.

"Jistě. Nesluší se, abychom přišli pozdě. A už je docela čas." podívá se na hodinky. "Tak mě veď, ať se tu neztratím." pousměje se a vyjde za Míšou z pokoje.

"Je to spíš palác než dům, to máš pravdu, ale se mnou se nedostaneš dál než tady na patře. Tady se zorientuješ rychle. Tohle je velká koupelna a záchod." ukáže na jedny ze dveří, potom na další a další. "Vstup do garáže, šatna nebo spíš sklad na různé věci a za zrcadlem visí kabáty a je tam velký botník. Po schodech nahoru se dostaneš do více obytné části domu, kde má každý svůj pokoj, je tam vždycky velká koupelna a výstup na balkón." Zapluje do jídelny, aby zjistil, že už jsou všichni u stolu a čeká se na ně. Zamumlá omluvu za jejich malé zpoždění a ukáže Lexovi místo, kde se posadí. "Kdybys v kuchyni cokoliv potřebovat, tak se neboj projet skříňky nebo se někoho zeptat. Jako doma, ano?"

"Dobře, když do kuchyně vůbec trefím. Stejně se nemíním hnout od tebe ani na krok." věnuje osazenstvu stolu úsměv a usadí se dle Míšových instrukcí. Rozhlédne se kolem toho obrovského stolu. Snaží se vybavit si jména, ale už se mu dávno vykouřila z hlavy. Bude se na to muset ještě přeptat Míši.

Usměje se na Lexe a zaparkuje na své místo vedle něj, aby s potěšením zjistil, že stůl zůstal po dobu jeho nepřítomnosti nezměněn. Konverzace u stolu se rozjede celkem rychle, za což je rád, protože nemá rád to trapné ticho, které se klidně mohlo rozhostit. Agnes se chopí prázdných talířů a začne všem postupně nabírat. Teď už jenom, aby Lexovi chutnalo. On sám měl ze začátku z množství té zeleniny, kterou tady konzumují ke každému jídlu, problémy.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 4. září 2014 v 22:21 | Reagovat

Ty si nedaj ani chvilku pokoj ale moc se mi spolu libí. :-D

2 sisi/ctenar sisi/ctenar | 4. září 2014 v 23:16 | Reagovat

Přesně to lexovi i míšovy v životě chybělo !:)

3 KATKA KATKA | 5. září 2014 v 18:04 | Reagovat

no Lex je skvělý kuchař tak by se měli snažit :-D

4 Zuzana Zuzana | 5. září 2014 v 21:37 | Reagovat

Ďakujem za kapitolu. Nejak mi pri nej vyhladlo, u nás sa večera podáva keď si ju urobím, tak radšej zostanem hladná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama