Část dvacátá první

8. září 2014 v 16:06 | Pret a Voldy |  Přes překážky
Část dvacátá první



***
Odloží v chodbě zavazadla, spíš je tam tak mrskne a otočí se, aby poděkoval Romanovi, že je opět vyzvedl. Byl to celkem náročný výlet. Míša ho protáhl všude možně. Skoro už se těšil domů, až se bude moct rozplácnout na posteli, přitáhnout si svého přítele k sobě a spát. Podívá se na Míšu, který se zdá taky vyčerpaný. Let byl dlouhý. Ještě nějaké zdržení a minutky pěkně naskakovaly.
"Máš to u mě." usměje se na Romana, který se zdá být velmi pobavený, přestože celá cesta do bytu probírala v tichosti.

V tuhle chvíli byl naštvaný na letecké společnosti, že některé lety tolik prodlužovaly a do toho se ještě přidal Londýnský déšť, který se chtěl rozloučit v plné parádě, takže nabrali zpoždění a on z toho čekání byl tak unavený, že vytuhnul už v letadle. "Díky, Romane." kývne na něj vděčně, protože Roman už na ně na letišti čekal, takže nemuseli čekat další minuty. "Lexi, bude ti vadit, když si ustelu u tebe v posteli? Domů už to asi nezvládnu." Je ještě z letadla pěkně vláčný. Vidina pořádného spánku ho dostává do pěkně letargického stavu. Neměl Lexe tahat po celém Londýně. Teď za to dostal pořádnou daň od svého těla, které se mu hlásilo s každým pohybem.

"Ne, jen klidně běž. Za chvilku se k tobě přidám, tak se moc neroztahuj, ať se tam ještě vejdu." nakloní se k Míšovi a pohladí ho po tváři. "Je ti dobře? Zdá se mi, že trošku moc hřeješ." zadívá se na něj starostlivě.
"Klidně si běžte lehnout. Ty novinky to do večera vydrží." pobídne je Roman. "Stejně bys z toho neusnul." zazubí se na Lexe.

Zavrtí hlavou. "Budu v pohodě, jen se mi začínají trochu ozývat záda... Já se někdy roztahoval?" donutí se ještě uculit, ale raději se rozjede do Lexovy ložnice. Potom se zarazí, když mu dojdou Romanova slova. "Něco se tady za dobu naší nepřítomnosti stalo?"

"Pár věcí, ale nic, co by nevydrželo do večera nebo do zítra. Stejně, jak tak na vás koukám, tak nehrozí, že byste se ještě dneska někam vypravili." změří si je pobaveně Roman. "Hele, já se stavím v baru, jestli Kamča s klukama něco nepotřebují. No, a večer donesu nějaký jídlo, jo? Čínu byste si dali?"
Lex přikývne. "To budeš moc hodný. Musíme si po tom příšerném letu trošku odpočinout. To by vyčerpalo každého." Roman přikývne a jen za ním bouchnou dveře, jak vymizí. Lex okamžitě přejde k Míšovi. "Nechceš třeba ještě něco na pití? Nebo cokoliv?"

"Jestli máš nějaký studený džus, prosím? Jinak si natáhnu tu svojí suprově nepohodlnou podložku a půjdu spát, kdyby měly záda nožičky, dávno už mě nakopaly." zavrtí nad sebou hlavou. "Přidáš se ke mně, prosím? Mám pocit, že bez tebe by mi tam bylo moc velký smutno. Snadno se na tvojí přítomnost zvyká." pohladí ho po starostlivé tváři.

"Dojdu pro ten džus a jsem hned u tebe, ano?" skloní se, aby ho políbil. "Zatím se uveleb a já dorazím během chviličky."

"Děkuji." houkne za ním ještě, než začne z tašky tahat svojí výztuhu na matraci. Za celý týden ji nepotřeboval. Hodí si jí na stranu postele, kde spal minule, snad to není Lexova oblíbená. A vysouká se nahoru, aby se svléknul až do spodního prádla.

Doufá, že Roman doplňoval lednici a že tam nějaký džus objeví. Je tam stará dobrá pomerančová klasika. Nalije do dvou skleniček a vydá se za Míšou. Otevře si dveře a zamíří k posteli. "Tady jeden džus přímo z lednice." pousměje se. Jednu skleničku odloží na stolek na své straně postele a druhou podá Míšovi.

"Jsi zlatíčko." natáhne se po ní. "Děkuji." vyžahne ji skoro na jeden zátah. Byl vyprahlý jako Sahara. S úsměvem se natáhne přes postel a odloží sklenici na stolek vedle té Lexovy.

"Chceš ještě? Nebo už jsi žízeň zahnal?" usadí se vedle Míši na posteli. "Co záda?" zeptá se starostlivě. "Bolí hodně?"

"Ne, děkuji, zatím nechci." zavrtí hlavou. "O zádech mi raději nepovídej. Ta sedačka v letadle byla nějaká nepohodlná." zamrmlá si pod nosem. "Měl bych podat trestní oznámení za ublížení na zdraví, co říkáš?" zazubí se. "Pojď ke mně, prosím."

Natáhne se vedle Míši na bok a jemně sevře jeho dlaň. "Nehnu se od tebe ani na krok." ujistí ho a přitiskne se k němu. "Odpočiň si. Byla to dost nepříjemná cesta."

"To byla." potvrdí jeho slova a víc se stulí k Lexovu teplu, nemůže však jinak, než ustlat si na zádech, takže se musí spokojit s tím, co momentálně má. "Myslím, že usnu hned, jak zavřu oči. Zatím dobrou noc, Lexi." políbí ho jemně na rty a konečně oči zavře.

"Hezky spi. Dobrou." Přehodí si přes Míšu paži a ještě se natáhne, aby mu srovnal pramínky vlasů na čele.

Probudí se o hodně dlouhou dobu později. Za oknem už je dávno tma a pokoj se noří do příjemného šera. Lehké zavrtění vedle něj mu dá najevo, že Lex už taky nespí. Pohne rukama a otočí hlavu, aby zjistil, že křeč do zad nepřišla během spánku, ale přijde teď. Zatne zuby, aby nevydal ani hlásku. To mu nedají nikdy pokoj? Povzdychne si, když odezní. I přes nepříjemnou bolest otočí na Lexe hlavu a upře na něj svůj pohled. "Jsi vzhůru dlouho?" sevře pěst v přicházející bolesti. "Já vím, že jsem otrava, ale mohl bys mi prosím podat tu tašku, ve které mám věci do koupelny? Měly by v ní být prášky."

"Chviličku. Máš bolesti." neptá se, poznal to podle toho, jak se Míša celý napnul. Okamžitě vstane, aby v jeho tašce našel to, co po něm Míša chce. Do ruky mu vtiskne jeho koupelnovou tašku. "Zaberou rychle?"

"Doufám, že ano, protože jinak si je beru zbytečně." rozepne taštičku a prsty v ní naslepo zaštrachá, aby narazil na malou lahvičku s malými prášky. Jeden si vytáhne a bez vody polkne. Položí si hlavu zpátky na polštář a tiše se v duchu modlí, aby jeho záda nepředvedly podobnou situaci jako v Německu. "Děkuju." poděkuje zpětně za donesenou tašku, kterou odloží vedle sebe.

"To je v pořádku." natáhne se zpátky vedle Míši a jemně hladí jeho paži. "Nechceš se napít? Já bych prášek takhle na sucho nezvládl."

"Tyhle se zapíjet nemají. Když už to někdo potřebuje, tak jen lokem vody. To mi přijde zbytečný. Je tak malý, že to ani nepoznám. Jsi hodný, že se takhle o mě staráš. Stejně si za to můžu já, neměl jsem tě tahat celým městem." pousměje se a dovolí se na Lexe natočit, aby na něj lépe viděl. "Myslím, že pro dnešek zabere, nemít tě vedle sebe, tak než bych se do té tašky dostal, už by bylo pozdě. Kolik je vůbec hodin?" prohrábne si spánkem rozcuchané vlasy.

"Za chvíli půl desáté. Roman už je doma, slyšel jsem ho chodit po kuchyni." odpoví a sevře Míšovu dlaň. "Od toho tu přece jsem, abych ti pomohl. Vůbec si tím nelam hlavu. Po městě jsme chodili oba."

"Klidně za ním běž, jestli chceš... přidám se k vám za chvíli, jen co se vzpamatuji a ujistím se, že už mi ty hloupé křeče dneska nehrozí." pousměje se. "Zvládnu to, určitě si máte co říct."

"To počká. Vydrželo to doteď, tak to ještě chvíli vydrží. Nenechám tě tu samotného." zavrtí záporně hlavou. "Řekneme si to potom."

"Dobře." Stulí se mu do náruče a zavře oči. Ignoruje bolest, která projede celou jeho páteří. "Začínám mít hlad, to znamená, že to nebude dlouho trvat." pousměje se s obličejem natisknutým na Lexův hrudník.

"To je dobře." Jemně dlaní pohladí záda. "Jsem docela zvědavý na Romanův výběr jídla. On je taková trošku popelnice. Sní cokoliv."

Uchechtne se. "A to i přesto, že mu vaříš ty? To se hodně divím. Mohl bych tě o něco poprosit?"

"Taky se tomu divím." pokrčí rameny. "Povídej."

"Myslíš, že bys mohl věnovat svůj drahocenný čas a navštívit se mnou koupelnu? Potřebuji se trochu probrat. Jen doufám, že jsem v té Anglii nenastydnul." cítí se totiž jako pomeranč, který prošel odšťavňovačem.

"Jistě." přikývne. "Můj čas je ti plně k dispozici." pousměje se. "Hned, nebo chceš ještě chvíli ležet?"

"Kdybys tak příjemně nehřál, tak řeknu hned, ale tohle je opravdu skvělé." zamručí spokojeně do jeho náruče.

"Nikam nespěcháme." jemně ho obejme. "Klidně si dej na čas. Až budeš chtít do koupelny, tak půjdeme do koupelny."

"Dej mi pár minut. Jinak zase usnu a potom bych se probudil moc brzo a šotek by tě nenechal spát." usměje se. "Nebo by tě mohl začít ohlodávat můj vnitřní tygr, kterého si chovám v žaludku." zasměje se, pocit hladu se zvyšuje. Jedli naposledy snídani před odjezdem. "Neříkej mi, že ty hlad nemáš."

"Možná trošku." pokrčí rameny. "Klidně si ještě na chvíli zdřímni." pousměje se. "Se šotkem i tygrem si poradím, toho se neboj."

"To mi neříkej dvakrát..." zavře oči. "Ale jenom chviličku, jo?" usne a jen z dálky slyší Lexovu odpověď.


 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Karin Karin | 8. září 2014 v 20:20 | Reagovat

To bylo sladké a milé jak se k sobě měli. :-D

2 KATKA KATKA | 9. září 2014 v 9:33 | Reagovat

pořád mi dělajÍ starosti ty Mišové bolesti snad bude mít Roman jen dobré zprávy :-D

3 Zuzana Zuzana | 9. září 2014 v 9:48 | Reagovat

Chudák Mišánek, musí to byť hrozné mať bolesti.
Prekvapilo ma, že sú už doma z Anglicka, myslela som si, že s nimi navštívime zopár pamiatok a aj nejaký dlhší rozhovor s Dwightom.
Ďakujem za milú a boľavú kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama