Část třicátá druhá

29. října 2014 v 11:54 | Pret a Voldy |  Přes překážky
Část třicátá druhá



***
Pomalu ze sebe stáhne oblečení a uloží ho do přidělené skříňky. Lexe zanechal na lavičce před šatnou, protože se potřebuje trochu psychicky připravit na následující. Nechá si jen spodní prádlo, které stejně za okamžik sundá, aby se nahřál a uvolnil ve vířivce. Položí si do klína velkou osušku, kterou si sebou pokaždé bere, a vydá se směrem do bublinek. Je víc nervózní než obvykle. Nakoukne na chodbu, kde najde Lexe studujícího prospekty různých firem. "Jestli chceš jít se mnou k vanám, tak můžeš, ale boty si musíš nechat u mě ve skříňce." pokusí se přidat úsměv, ale moc mu to nejde. A to je vířivka to nejlepší z toho všeho, co bude následovat.

Vstane. Prospekty odloží na stolek. "Vážně chceš, abych tam s tebou šel?" zadívá se na něj zkoumavě. Má stále silnější pocit, že ho tam Míša prostě nechce. "Jestli nechceš, můžu počkat tady. Nechci, abys něco dělal jen proto, že máš pocit, že musíš. Já s tebou chci jít, ale ne za každou cenu. Jestli se na to necítíš, nebo mě tam prostě nechceš, řekni mi to. Nebudu se zlobit."

"Vždycky jsem sem chodil sám, i když jsem začínal. Rodiče jsem do toho tahat nechtěl, už tak se mnou měli dost starostí. Jen v začátcích sem chodila máma, aby se všechno naučila. Pojď tam, prosím." sklopí pohled k zemi. "Třeba budou sestřičky i bratříčci zaujatý natolik tebou, že na mě zapomenou." pousměje se smutně s pokusem o vtip.

"Dobře. Tak pojďme." přikývne. "Jen si hodím boty do skříňky a můžeme. Ať na tebe nečekají." pousměje se. Projde kolem Míši a stiskne mu rameno.

Uhne Lexovi z cesty, ukáže mu svojí skříňku a potom se vydá ke dveřím vedoucím do bazénové části centra, kde už na něj čekají doslova s otevřenou náručí. Lex neujde žádnému ze zkoumavých pohledů. A pro jednou je opravdu rád, že ho tam má, protože na roztřesených rukách by se asi do vany bez pomoci nedostal. Patnáct minut bublinek utíká vždycky rychle, dnes však hodiny hypnotizuje a doslova odpočítává poslední sekundy.

Tiše sleduje Míšu. Sedí stranou a prostě jen čeká. Nechce se do ničeho míchat. Když bude Míša potřebovat, řekne mu. Prohlíží si prostory. Nevypadá to tu nejhůř, ale rozhodně by to mohlo být i lepší. Sjede pohledem všechny přítomné, ale moc pozornosti jim nevěnuje. Soustředí se jen na Míšu. Vidí na něm nervozitu, ale nedokáže odhadnout, jestli to není z jeho přítomnosti.

Vyštrachá se z vany, jak je naučený a usadí se na připravený ručník na vozíku, do kterého se začne automaticky utírat. Natáhne na sebe zpátky spodní prádlo a s pousmáním na Lexe kývne hlavou k dalším dveřím vedoucím do tělocvičny. Na sestřičky větu: Už se tam na vás těší. Raději nereaguje jinak než úsměvem. To je mu jasné. A zhrozí se přesně v momentě, kdy nad svou obvyklou kójí spatří hrůzně vypadajícího pavouka, jak tomu přístroji začal říkat, v modernějším stylu a už od pohledu o dost náročnějším. "Neříkej mi, že tohle dneska budu testovat." zanaříká směrem k Markétě, která s ním vždycky začíná.
"To je mi uvítání. Odjedeš si na týden, kdo ví kam, aniž bys něco řekl a teď bys chtěl něco klidného?" usměje se na něj zářivě. A ještě zářivěji sjede pohledem Lexe. "Máš doprovod?" optá se nevěřícně.
Přikývne. "Markét, můj přítel Lex. Lexi, Markéta. Cvičí tady se mnou. A řádně si to vychutnává."

"Ahoj." pousměje se. Má asi milion otázek na všechno, co tu vidí, ale zatím si je nechá pro sebe. Ty stroje vypadají dost děsivě. Zadívá se na Míšu.

Markéta kývne na Lexe, jako že ho bere na vědomí, ale dál se jím nějak nezaobírá, protože na doprovody je tady zvyklá. "Mám pro tebe dneska připravenou novinku, když ti to minule tak šlo. Jen k tomu budu potřebovat asistenci ještě dalších, takže se tu na tobě vystřídá dnes pár studentů, co tu máme na praxi. A potom si dáme běžné cvičení a protahování."
Míša se místo soustředění na popis dnešního mučení, soustředí na Lexův pohled, ze kterého se snaží načerpat co nejvíc energie. Couvat z toho už nebude, i když pavouk v dnešním provedení vypadá dost děsivě a asi to bude o to víc i bolet. Poraženecky sklopí pohled ke stolu, na který se začne soukat. "Můžeš si sednout tamhle na židli." pousměje se na Lexe a ukáže paží na plastovou stoličku v příšerně růžové barvě. Vidí na něm kopu otázek, ale tady asi nebude schopný mu to vysvětlovat. Spíš až doma.

Přikývne a pousměje se. Bez námitek se usadí na tu růžovou příšernost. Moc dobře si tedy nepřipadá, i když on bude jen sedět a koukat se. Možná, že to je snad ještě horší varianta.

S příchodem natěšených studentíků, kteří si začnou prohlížet nejen jeho ochrnuté nohy a chorobopis, ale i rozsáhlé tetování, je mu jasné, že útěk v tuhle chvíli je nemožný. Zavře oči a očekáváním nechá Markétu vysvětlovat všem přítomným, o co se jedná a co se bude dít a jak se stroje používají. Tyhle informace slyšel tolikrát, že mu to jde jedním uchem dovnitř a druhým hned ven. Až po bližších ukázkách se pustí do té ohavnosti. Zapře se o pásy, a i když je jištěný, srdce má až v trenýrkách. Přestane vnímat všechno kolem sebe, jen hlas rehabilitační sestry dochází k jeho uším a řídí se dle jejích pokynů. Již po pár minutách je zpocený, jak po dálkovém běhu. Usykávání si nechává pro sebe za pevně sevřenými zuby i rty. A to teprve začali. Co bude dělat za dvě hodiny?

Sleduje Míšu. Věnoval velkou pozornost i tomu, jak sestřička vysvětlovala ostatním, co a jak. Vůbec se mu to nelíbí. Už chápe, proč Míša od tohohle utekl. Nechápe, jak může takové mučení Míšovi pomáhat. Sice ještě ani nehlesnul, ale vidí na něm jasně, že mu není dvakrát nejlíp. Musíš hodně držet, aby nevyskočil a nezachránil ho.

Když má po mučivé době snad pro dnešek nejhorší část za sebou, tak si pomyslí, že se měl nejdřív informovat o tom, co s ním dnes hodlají dělat, než pozval Lexe, aby se přišel podívat. Když jemu nabídnuta lahev s vodou s povděkem ji přijme. Předloktím setře pot z mokrého čela, ale je mu to k ničemu, za moment už je zase orosený. Nesnáší to. A teď teprve přijde ukázka jeho intenzivně se stupňujících bolestí. Nedokáže se podívat Lexovým směrem. Poctivě odcvičí jakousi relaxační sérii cviků, které mu většinou navodí právě ty bolesti, které tolik nechce. Molitanové míčky kolem jizev na páteři ho ujistí, že Markéta si pro dnešek připravila mučení první kategorie. Zoufale zafňuká do ručníku složeného pod hlavou. "Musí to být?"
"Michale, vždyť víš, že ano." odpoví mu nekompromisně. Tak to dnes bude rád, když se vůbec dostane ze stolu na vozík. Naposledy si po takovém cvičení musel volat odvoz. Nechá ji bez jakéhokoliv odporu smířeně pracovat tak, jak jí to někde naučili. Ale v duchu spílá těm, kteří něco takového vymysleli. S mrknutím na nástěnné hodiny však zjistí, že to nebude dlouho trvat. Alespoň něco pozitivního.

Vstane. Už nějak nedovede jen tak sedět a dívat se. Mírně se ošije, jak křečovitě seděl. Přejde opatrně blíž, jakoby se bál, že by ho mohla Markéta seřvat. "Bude to trvat ještě dlouho?" dovolí si otázku. Na jeho vkus to bylo dlouhé už před půl hodinou.

"Máme to na dvě hodiny, ještě patnáct minut." odpoví mu pedantsky. Michal se i přes bolest prostupující jeho tělem uchechtne. Takové otázky taky v začátku pokládal a vždycky byl seřván s tím, že ještě ani pořádně nezačali. Největší impulzy přestal vnímat již před nějakou dobou, ale noc bude pro něj děsivá. Nesnáší to, že ví, co ho po tomhle čeká. S povzdychem přijme fakt, že na hodinách padne přesně sto dvacet minut. Jeho tělo je propuštěno a je zanechán v naprostém klidu na stole, aby se uklidnil. "Ve středu si to zopakujeme a nezapomeň na ten Mnichov, Michale." Markéta je dnes dost špatně naladěná, když s ním za celou tu dobu skoro nepromluvila. Zmizí někam za plentou.

Přejde k Míšovi. Přidřepne si k němu, odhrne vlasy z čela. "Dobrý, Myško? Budeš chvíli odpočívat?" jemně pohladí tvář. Obdivuje ho, že tohle vydržel. Viděl, že to bolí. Sice nic neříkal, ale viděl to na jeho křečovitě staženém obličeji.

Stočí svůj kalný pohled směrem k Lexovi. Leží na tom stole jako přejetá žába. "Dej mi chvilku, jen se dám do kupy." povzdychne si. "Asi se před tebou chtěla předvést." hlesne jen. Dlaní skryje svůj upocený obličej.

"Jen si dej na čas." pousměje se. Jeho dlaň zachytí a přitáhne si ji k ústům. Vtiskne lehký polibek na hřbet ruky. "Vyřádila se na tobě pěkně." řekne tiše.

"Mám pocit, že se dneska asi ani nezvednu. A potřebuju nutně sprchu. Pomůžeš mi, prosím? I na to jsou tady vybavení. V šatně je takovej malej sprchovací kumbálek." Pomalu se přesune do polohy vsedě. Zatne zuby, když se páteří prožene vlna bolesti až do hlavy. Přitiskne si ruku na krk a zasténá. "Já tu ženskou jednou zabiju. Dělá mi to snad schválně."

"Bolí to? Jasně, pomůžu." přitáhne si Míšu do náručí. "Zabiju ji já, jestli ti bude takhle ubližovat. Dáš si sprchu a vezmu tě domů. A celý den se o tebe budu starat." Líbne ho na tvář.

"Jestli to bolí? To radši ani už nevnímám. Ale je to silně nepříjemné." povzdychne si. "Nedokážu ani odhadnout, jak dlouho se budu tohle snažit rozdýchávat a ve středu mě čeká to samé." Zmoženě odhrne propocené pramínky vlasů a uchechtne se. "A to sis ráno stěžoval, že jsi zpocený. Kam se na mě hrabeš." Přitisknul by se na něj, ale nechce mu omočit svým potem čisté oblečení.

"Ty prostě musíš být za každou cenu první, viď." zasměje se a přitiskne ho k sobě. "Dneska dáme regenerační odpoledne a zítra budeš jako rybička."

"Teď jsi mě odhalil." řekne zarmouceně. "Pojďme odtud pryč, nechci tady trávit víc času než je nutné." Chce se vymanit z Lexovy náruče, aby se přesunul na vozík a mohl z toho mučícího stolu zmizet, ale není mu to dovoleno. Lex ho stále tiskne k sobě. "Lexi, opravdu, trochu bolesti mi nevadí, někdy není na škodu, ale sado-maso nemusím mít." uculí se, ale přitiskne se k němu ještě víc. "Děkuji, že jsi tady pro mě byl. Snad poprvé v životě jsem tu neskučel jako raněné zvíře." špitne a smutně se pousměje. Se zavřením očí ignoruje počínající bolest hlavy, která se o něj pokouší.

Pevně ho sevře v náručí. "Jsi asi ten nejstatečnější člověk, kterého znám." Sám by nejradši utekl jen, jak ten přístroj viděl. "Tak pojď, sám odtud rád zmizím. Vezmu tě domů."

"Zastavil bys mi někde cestou u lékárny? Potřebuji prášek na hlavu. Nic takového jsem si s sebou nebral." zaskučí, když ho Lex zvedne. "A ve středu mě tady neuvidí. S tím ať nepočítají." fňukne zmoženě. Natáhne se ještě po svém ručníku, ten jim tady nechávat nemusí a ještě ho bude potřebovat.

"Jasně, všimnul jsem si, že je jedna tady v ulici. Skočím ti tam, abys nemusel ještě zase vylézat z auta. To až doma." Opatrně Míšu usadí na vozík. "Mám ti nějak pomoct? Klidně se na tu sprchu vykašli. Doma tě uložím do vany. To by bylo lepší ne? Jestli teda vydržíš."

"Jestli ti nevadí, že si v autě povezeš smradlavýho šotka, tak to rád vydržím. Alespoň se obléknu." vyrazí směrem k šatnám, ruce má gumové, měl asi zůstat ještě chvíli ležet. Bodavá bolest v hlavě zvyšuje na intenzitě a je mu jasné, že má zaděláno na parádní migrénu. "Měl bych jet do toho Německa. Chci vědět, jestli je tady šance na to, že mě ty křeče opustí po cvičení nebo ne. S takovouhle se dřív zblázním nebo mi pukne hlava." Rukou si přejede přes obličej a místo naklonění se do skříňky, si ruce zapře o kolena a hlavu složí mezi paže.

"Myško?" Lex se k Míšovi skloní. "Je ti zle? Pomůžu ti s oblékáním. Ať jsme odtud brzy pryč a můžeš si lehnout. Ano?" sáhne do skříňky a vytáhne z ní Míšovy věci. "Uložím tě do postele. Do lékárny skočím až doma. Máme jednu docela blízko." Je z toho všeho docela mimo. Rád by nějak pomohl, ale nenapadá ho nic, kromě takových banalit jako, že mu pomůže obléct a co nejdřív ho dopraví do postele, aby si mohl odpočinout. Má vztek sám na sebe, že v tomhle prostě neumí chodit.


 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 29. října 2014 v 18:57 | Reagovat

Chudáčik Myška, ale je mi ľúto aj Lexa, taká bezmocnosť je úplne príšerná:(

2 Karin Karin | 29. října 2014 v 20:02 | Reagovat

Chudák Miša doufám že mu v Německu pomůžou. :-(

3 Sarelle Sarelle | 29. října 2014 v 23:48 | Reagovat

Dokázala jsem si natolik představit, co to muselo pro oba být, až je mi špatně - psychicky i fyzicky. Jestli mu má tohle pomoc... No, doufám, že v Mnichově přijdou na něco bezbolestnějšího.

4 sisi/ctenar sisi/ctenar | 31. října 2014 v 1:05 | Reagovat

nepříjemnosti :// to se musí překonat !:D URČO SE TO PODDÁÁ .)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama