Část čtyřicátá šestá

28. prosince 2014 v 12:30 | Pret a Voldy |  Přes překážky
Část čtyřicátá šestá



"Taky pravda... děkuji." pousměje se. "Měl by sis odpočinout, já jsem si celou dobu spal a tys tu musel čekat. Klidně jeď na hotel a pořádně se prospi, mě už čeká dnes asi jen ten fyzioterapeut. Uvidíš jen to, jak mě sprdne za to, že se špatně pohybuji. Zůstat tady asi nemůžeš, viď?" Nějak ho nenapadlo se zeptat dřív.

"Neptal jsem se, ale vyhnat se nenechám. Zůstanu tu s tebou. I kdyby mě vyhodili dveřmi, tak sem vlezu oknem. Pokud mě tu tedy chceš. Mně se zpátky do hotelu moc nechce. Rád bych zůstal s tebou. Aspoň se kouknu, jak s tebou bude ten chlápek cvičit a zjistím, jaké pohyby nesmíš. Abych si tě pak ohlídal." pousměje se. "Pokud tedy nemáš nic proti"

"To jsem moc rád. Taky bych byl radši, kdybych tu mohl s tebou být. Ale s tím hlídáním..." hraně se zamyslím. "No nevím, nevím." uculí se. Zaklepání na dveře a jejich cvaknutí přijde stejně náhle jako všechny návštěvy tam. První se objeví Michalův vozík a za ním usměvavá rehabilitační sestra. To Michal pozná podle oděvu, protože sestřičky mají jinou uniformu. "Dneska všichni chodí jako na zavolanou." povzdychne si, protože si uvědomí, že stále není převlečený. No, tu chvíli to ještě vydrží. S tichým pozdravem kriticky pohlédne na pás, který paní drží v ruce. "Asi si na to raději sedni." pousměje se na Lexe, který stojí vedle něj.

Pousměje se a přikývne. "Dobře, ale budu tě bedlivě sledovat." couvne a usadí se na pohovce. Docela ocení, že si může na chvíli sednout. Celou dobu rázovat po chodbách. Nervozita mu nedonutila sednout si na moc dlouho.

Terapeutka se na Lexe usměje a otočí se na Michala. "Pokud by vám to nevadilo, váš bratr by nám mohl pomoct."
Míša neslušně vyprskne smíchy. "Pardon. Ne že bych Lexe neměl rád, ale je to můj partner, ne bratr." Uvede vše na pravou míru už uklidněný, protože se ozvala náplast nalepená na zádech, jak se rozesmál. Koutky mu pořád, ale ucukávají. Terapeutka zrudne.
"Promiňte, to jsem netušila. Tak tedy... kdybyste se chtěl dívat a vyzkoušet si, jak správně manipulovat s vaším přítelem po dobu rekonvalescence." Opraví se profesionálně a omluvně se na Lexe usměje.

Pobaveně se uculí. "To je v pořádku, nemohla jste to vědět." Vstane. "Jistě, rád se zapojím." přikývne odhodlaně.

"Tak tedy začneme. Nejdřív vás posadíme po operaci, abychom trochu rozproudili krev." Pomalu s jistými chvaty Michala vertikalizuje do správné polohy. Motání hlavy je jen maličké, takže můžou po chvíli pokračovat. Bederní pás dostane hned, jak je usazený. "Bude potřeba, abyste ho sundával maximálně na koupání a spaní, po dobu prvních osmi týdnů. O zbytku rozhodne váš ošetřující lékař." poučí ho. Potom začne Lexovi vysvětlovat a ukazovat, jak správně má v tomhle období Míšovi pomáhat, kdyby to potřeboval. Složité úchopy s jistým držením jsou pro Michala trochu trestem. Teprve se vzpamatoval z operace a už po něm chtějí takové výkony. A potom, přesně jak Michal očekával, je pokáraný za to, že se špatně přemisťuje a zatěžuje tak jednu stranu páteře. Hned si vyzkouší třikrát přesun z vozíku na postel a zpátky, aby ukázal, že to pochopil. Nejšťastnější je však z povolení spát na boku nebo břiše. Samozřejmě ve správném provedení. Vzápětí je ujištěný v tom, že se na něj určitě terapeutka přijde ještě podívat, aby si ho překontrolovala.

Jen doufá, že všechno správně pochopil a že se mu to hned nevykouří z hlavy. Byla by to škoda. Pohladí Míšu po tváři. "Tak bratr? To jsme si tak podobní?" pousměje se pobaveně. "Vypadala docela překvapeně."

"Zrovna jsem se chtěl zeptat na to samé. Že máme spoustu společných rysů." pousměje se. "Nechceš se přidat vedle mě? Nemělo by se to, ale je mi to jedno. Platím si nadstandard. Vyzkoušíš velmi pohodlnou matraci." Nechal se uložit do polohy na boku. To asi nezvládne, aby ho musel každou chvíli někdo obracet. Bude na to muset přijít spíš sám.

"Rád bych, ale takhle brzy po operaci... aby sis nějak neublížil." zamyšleně pohledem prostuduje matraci. "Všechno to cvičení a tak, vypadá to dost složitě."

Posmutní, ale nedá se asi nic dělat. "Asi máš pravdu. Stejně ležet bez polštáře není nic moc." okomentuje to, že místo polštáře má jen speciální podložku, aby ležel rovně. "Tak tě můžu poprosit alespoň o ty kraťasy?" pousměje se.

"Jistě. Hned to bude." přikývne a natáhne se pro ně. "Akorát mě prosím tě nějak naviguj, ať ti nějak nepřihorším." Z toho má strach nejvíc. Že provede nějaký pohyb, který by mohl Míšovi ublížit.

"Když mi pomůžeš uložit se zpátky na záda, tak mi nijak ublížit nemůžeš. Uvidíš. Jen stáhneš a natáhneš. Navíc mě teď drží ta neoprenová hrůza, takže mám záda pevnější." pousměje se a pohladí Lexe po boku. "Měl bych ti to začít platit, osobní asistent je drahý." uculí se. Nemyslí to nijak zle, ví, že Lex by mu pomohl i do pekla, kdyby tam chtěl. "Děkuju." řekne vděčně. Sám by to nějak zvládnul taky, ale s některými věcmi by si musel volat sestřičky a ty měly jistě svojí práce dost, i když tady byly i proto, aby jim pomáhaly. "Promiň, já vím, že jedeme ve všem spolu. Jen na to nejsem zvyklý. Vždycky jsem dělal všechno raději sám, aby někoho neobtěžoval."

"Tak si zvykej." doporučí jemně. "Protože tak už to teď bude pořád."

***
Bylo to přesně pět týdnů od termínu operace. Stehy byly dávno venku a rány byly zahojené. Rehabilitace probíhala v největším klidu, jen byli všichni překvapení, že na kostní výrůstek museli přijít až v Německu. Každopádně měl Michal za sebou sérii náročných vyšetření po operaci, kdy ho tahali z oddělení na oddělení a od přístroje k přístroji, aby udělali kompletní anamnézu. Byl zdravý a naději mu nedali žádnou. Už ho to nijak nedeptalo, žít s Lexem pro něj bylo jako zázrak. Bral ho normálně s tím, co měl, co mohl dát a na co mohli být oba dva. Skoro celou včerejší noc, kdy nemohl spát, strávil pozorováním spícího Lexe a přemýšlením nad jednou důležitou věcí, o které se bavili, zatímco ležel v nemocnici. Stěhování k Lexovi do bytu, ve kterém už skoro žil, jen mu občas chybělo něco z běžně používaných věcí. Vlastně u něj už bydlel, jen to nebylo tak oficiální. Shlédne přes otevřený notebook na Lexe, který jim připravuje oběd. Svůj potutelný úsměv nedokáže skrýt. Dokonce mu včera volal otec, že zásilka, kterou si objednával, už je doma. To znamenalo, že pomocný systém do koupelny by mohli spojit se stěhováním. Byl spokojený. Tak moc, až mu to bralo dech.

Otočí se od pánvičky a pousměje se. Za těch pár měsíců, co jsou spolu, má pocit, že se jeho život konečně vyvíjí tak, jak si to vždycky přál. Možná to není vždycky nejjednodušší, ale teď co Míša už netrpí bolestmi, je to mnohem lepší. "Čemu se tak uculuješ? Něčím jsem se pokecal?" začne se prohlížet. "Už máš hlad? Za chvilku to bude, tak tu práci doveď do nějaké mezifáze, abys to mohl odložit, ano? Nebo ti to naservíruju na noťák." pousměje se jako andílek. Poslední dobou má neuvěřitelně skvělou náladu. Nová práce pro tuzemskou firmu ho baví, podnik šlape dobře a vůbec se všechno rýsuje jen v samých růžových barvách.

Pohodlněji se usadí na svém vozíku, na který dostal speciální výztuž kvůli sezení. "Jen jsem si tak říkal... máš tam něco rychlého na připečení? Potřeboval bych s něčím poradit. A můj noťák se s jídlem moc nekamarádí, přece nechceš, aby se urazil. Potom bych musel pracovat na tom tvém, proto sklidím hned, jak zavelíš." uculí se. Tohle soužití se mu líbilo. Pracovali většinou spolu, to jen když musel dořešit nějaké poslední detaily, tak je dolaďoval během Lexova vaření.

Utlumí plyn, utře si ruce do utěrky a přejde k Míšovi. "Copak?" nakloní se k jeho noťáku. "Ale nehodláš tu práci dneska přehánět, že ne? Obzvlášť takhle o víkendu a kdy máme byt jen sami pro sebe."

Když se Lexův obličej přiblíží k jeho, uchopí ho za bradu. "Tady něco máš..." Políbí ho s úsměvem na rty. "Nehodlám trávit náš společný víkend prací, jen mě napadlo, co by se tam mohlo hodit a znáš to, horké nápady... Dělal jsem si legraci, jen jsem tě chtěl dostat k sobě, víš?" zatváří se jako nejsvatější andělíček. "O něčem jsem přemýšlel... o něčem, o čem jsme se nedávno bavili."

"Ty podvodníku jeden." zasměje se, ale polibek mu oplatí. "Takové hry tu na mě zkoušet." zavrtí hlavou. "No, ale vyšlo ti to. O čem jsi přemýšlel? Je toho víc, o čem jsme se bavili. Blíží se Vánoce a tys mi ještě neřekl, co bys chtěl pod stromeček. A ne, žirafu ti nekoupím." zazubí se.


Zatváří se naprosto nešťastně. "A já se tak těšil." povzdychne si hraně. "Přemýšlel jsem o tom stěhování. Zatímco sis tak krásně pochrupkával, tak jsem vymýšlel zákeřný plán, jak se ti nastěhovat do bytu. Ale ne, vážně... kdybych ti tu nepřekážel, protože teď máš pořád možnost mě vystrnadit k rodičům, rád bych tvojí nabídku přijal. Jsme spolu už nějaký ten týden a tak mě napadlo, že bychom to mohli dovršit... já totiž nechci nikoho jiného a přišlo mi, že by to mohlo být lepší než se pořád tahat sem a tam a tak... Ale záleží to určitě na tobě. Je to pořád tvůj byt."
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zuzana Zuzana | 28. prosince 2014 v 13:34 | Reagovat

Som strašne rada, že je Míšovi lepšie. Takže sa bude sťahovať? Snáď to bude definitívne:)

2 KATKA KATKA | 28. prosince 2014 v 16:27 | Reagovat

společné bydlení jupí co  Roman :-D

3 Karin Karin | 28. prosince 2014 v 21:24 | Reagovat

Je fajn že je Míšovi dobře a Lexa bude souhlasit že budou spolu bydlet. :-D  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama