Část šedesátá první

11. března 2015 v 23:28 | Pret a Voldy |  Přes překážky
Část šedesátá první



"To už je síla zvyku. No, nechávám vás o samotě a půjdu se podívat na to jídlo." Opustí s úsměvem obývák, aby jim dala chvilku soukromí.
"Tykáš si s mojí matkou?" vykoktá ze sebe překvapeně Michal a trochu zamračeně přejede blíž k Lexovi. "To jste stihli navázat tak přátelskou konverzaci nad mými nahými fotografiemi z období kojence?"

"Už to tak vypadá." pokrčí ledabyle rameny a pousměje se. "Měli bychom pomalu vyrazit. Rád bych dorazil domů ještě za světla."

Přikývne. "Tak se běž obléknout, zřejmě dostaneme zásobu jídla sebou, tak to omrknu a budu brzdit, abychom to nejedli ještě na jaře."

"Dobře." přikývne. "Zdůrazni, že vařím. Rád a dobře, takže není třeba nás zásobit." zamíří do chodby.

S igelitkou napěchovanou krabičkami na klíně se o chviličku později přidává k Lexovi v chodbě, aby si navlékl bundu a mohli odjet. Položí ji vedle sebe, připne způsobně sedícímu Xittovi vodítko, strčí mu ho do tlamy a natáhne se po bundě, aby zjistil, že mu jí Lex podává. "Děkuji. Můžeme?" všechno překontroluje a otevře dveře. "Konečně čerstvý vzduch." uculí se.

"Nebude to nezdvořilé, takhle se vytratit bez pozdravu?" stojí hned za Míšou. "Nerad bych si to u tvých rodičů nějak rozlil."

"To je u Michala zvykem, Lexi." objeví se ve dveřích vedoucích do kuchyně Míšova mamka. "Užijte si Silvestra, Michal se zmínil, že budete slavit s přáteli. A děkujeme za návštěvu."
Michal raději zase dveře zavře, aby nevětral teplo ven. "Musím si ho taky trošku zkazit, viď, Lexi?" pousměje se. Ódy na Lexovu osobu už si vyslechnul.

"Měli byste taky někdy navštívit vy nás, abyste věděli, jak s Míšou žijeme." pousměje se. "Děkujeme za to jídlo."

"Možná se někdy zastavíme. Děkujeme za pozvání. A už jeďte, než to zase začne namrzat. Ta břečka je nepříjemná."
"Ahoj mami." houkne Michal a vyjede z domu do chladivého podvečera. Tašku s jídlem na klíně. Počká si na Lexe, než odemkne auto, aby se do něj mohl nasoukat. Kdyby alespoň tolik nemrzlo.

Rozloučí se a vyjde za Míšou. Už je vážně docela zima. Odemkne auto. "Zvládneš to, nebo ti mám radši pomoct?"

"Kdyby to tolik neklouzalo... pomůžeš mi, prosím?" nahodí štěněčí oči. Vozík i přes zabrždění totiž na hladkém ledu klouzal. Mrzlo příliš a posypová sůl na to nestačila. "Možná kdyby to nebylo mírně z kopečka, tak bych to zvládnul, ale takhle je to spíš na zlomeninu." pousměje se. Teď zrovna ho zase přepadne pocit, že Lexe jen využívá ve svůj prospěch.

"Vždyť o nic nejde. Pomůžu ti rád." Skloní se, aby Míšu vzal do náručí a usadil ho do auta. Zabouchne za ním dveře, aby nešel dovnitř studený vzduch. Vozík složí a uloží do kufru. Usadí se za volant a zabouchne dveře. "Mrzne teda parádně." Nastartuje a zapíná topení. "Jedeme domů." pousměje se.

"Stejně než tam dojedeme, tak si domů dovedeš zase jeden rampouch." dýchne si do dlaní. Měl by si pořídit rukavice. V těhle mrazech to snad ani jinak nejde. "Dáš si se mnou tu vanu?" otočí na Lexe pohled s otazníky v očích.

"Jistě. Musím dohlédnout na rozpouštění toho rampouchu." pousměje se. Otočí kolečkem topení ještě víc. "Hlavně mi neumrzni."

"Zase tak hrozné to není. Abychom se tady neuvařili." usměje se a sám se natáhne, aby trochu ubral. "Děje se něco?" Původně se chtěl zeptat až doma, ale nedalo mu to. "Jestli máma něco řekla nebo tak... vysvětlím ti cokoliv, na co se zeptáš."

"Řekla něco, co mě trošku znepokojilo." připustí. "Neřekl jsi mi, že jsi skončil v nemocnici, když jsi chodil s Alexem. Poněkud mě to zaskočilo."

Zarazí ho to. Tohle tedy nečekal, ale dá se do vysvětlení. Lex si zaslouží vědět všechno. "Bylo to v době, kdy se dozvěděl, že pojede do toho Finska. Tak nějak jsme spolu nemluvili, rozešli se... ani nevím přesně. Každopádně tím odjezdem to mezi námi tak nějak skončilo, i když jsem pořád doufal, protože..." skloní hlavu ke svým kolenům. "Měl jsem nějakou slabší chvíli. Srazilo mě auto a já z nevysvětlitelných důvodů zůstal ležet na střeše toho auta s otevřenou zlomeninou ruky a dalšími přídatnými zlomeninami. Alex u toho zasahoval. Chvíli to vypadalo, že je náš vztah opravdu ten pravý. Ale byl jsem slepý. Alex za to nemůže, prakticky jsme v té době už spolu nebyli. To proto to tetování na předloktí..." vztáhne svou dlaň k Lexovi, aby ho pohladil.

"Rozumím. Takže Alexovi nemusím jít rozbít nos. To se mi ulevilo." mírně se zamračí. "Co ten idiot za volantem dělal, že tě srazil? Byl opilý?" svůj hněv namíří proti řidiči.

"Jel moc rychle, nedával pozor... vlastně to ani nevím přesně. Drželi mě týden v umělém spánku a soudilo se bez mojí přítomnosti. Sára to všechno vzala na svoje právnický bedra. Nějak jsem se o to nechtěl zajímat." ošije se. Tyhle vzpomínky by měly zůstat tam, kam byly odstrčeny. "Ze začátku mě dokonce strašili s tím, že nebudu moct používat svojí ruku, protože zhmoždění ramene bylo v moc velkém rozsahu. To bych asi nepřežil." hlesne.

"Dobře to dopadlo. Nemysli na to. Neměl jsem to vytahovat." objal by ho, kdyby neřídil. "Promiň mi, jen mě to trošku rozhodilo. Nevěděl jsem o tom."

"Já vím, omlouvám se. Nějak na to nikdy nepřišla řeč a já to odsunul, abych se nemusel zase vracet do nemocnice." pousměje se smutně. Opře si hlavu o podhlavník a zadívá se z okna. "Jak dlouho jsi nestavěl sněhuláka?" zeptá se najednou, když vidí tu spoustu sněhu.

"Cože? Sněhuláka? No, pár let? Nejsem si jistý. Proč?" zeptá se zmateně. Nějak nerozumí, jak přešli od jednoho tématu k druhému.

Zazubí se. "Zastavil bys mi o dva bloky dřív před bytem, u parku? Myslím, že Xitt bude potřebovat ještě vyvenčit." A při té příležitosti se mohou pobavit i oni dva. Jestli tedy Lex na takovou hru přistoupí.

"Dobře. Tak já vás vysypu, dojdu zaparkovat před dům a přijdu za vámi." pousměje se. "Projdeme se, ať se nám líp spí. Ale nebude ti zima?"

"Já to zvládnu." nahodí hrdinský úsměv a už v hlavě spřádá plány, jak by se mohl nechat Lex k takové věci umluvit. "Alespoň nám trochu vyhládne před večeří." Přitaká mu.

"Dobře, ale jestli z tebe zbude kostka ledu, nepřej si mě. Máš vůbec rukavice?" zeptá se. "Venku je vážně zima a ty nemůžeš mít ruce v kapsách."

"Když se přiznám, tak dostanu vynadáno, ale lhát taky nemůžu, takže ne. Kromě těch rádoby cyklistických nic takového zimního nevedu." pousměje se provinile. "Ale mám čepici." vytasí se s kulíškem z kapsy.

Zavrtí hlavou. "Víš, jak trpí tvoje klouby? Na." vytáhne z kapsy svoje a poslepu je podá Míšovi. "Já hodím domů to jídlo a vezmu si jiné."

"Ano mami." uculí se. Lípne mu se smíchem na tvář pusu a spořádaně se zase usadí. "Slibuji, že ti je vrátím nezničené. Vysaď mě už tady, my zatím s Xittem dojdeme na druhou stranu parku, než zaparkuješ a přijdeš za námi."

Hodí blinkr a zastaví u krajnice. "Tak se mi tam hlavně nezatraťte v závějích. Pomůžu ti ven." neptá se, oznamuje. Vystoupí, aby z kufru vyndal vozík a rozložil ho. Přisune ho na druhou stranu, aby otevřel a pomohl Míšovi ven. "Zvládneš to? Je docela dost sněhu, nepojede se ti v tom moc dobře."

"Zvládnu. Určitě." věří si. Dopoledne protáhli pár cestiček v parku, ale teď už byly zaváté znovu, i tak na nich nebylo tolik sněhu, jako v okolí. Stáhne si Lexe k sobě, aby ho mohl políbit. "Přijď brzy. My na tebe počkáme." Připne Xitta raději k sobě než se vzdálí od silnice. S úsměvem si narazí kulicha s velkou bambulí na hlavu. "Tak šup, šup." Najednou se cítí tak na pět let s totálně hravou náladou.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 12. března 2015 v 17:39 | Reagovat

Míša má hravou náladu , to by mohlo být ještě zajímavé :-D

2 Karin Karin | 12. března 2015 v 20:19 | Reagovat

Něco říkali o vaně KATKO. :-P

3 Zuzana Zuzana | E-mail | 13. března 2015 v 19:56 | Reagovat

Aj ja by som si rada postavila snehuliaka:) ale u nás už niekoľko rokov nebol poriadny sneh. Asi už ani nebude. Ďakujem za milú kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama