Listopad 2015

Část třicátá druhá

28. listopadu 2015 v 11:51 | Pret a Voldy |  Až navěky
"Nech mě se zamyslet… hmm… vím, protože už jsi mi to jednou řekl. Co s tím provedeme?" uculí se než zvedne a posune o kousek výš, aby splnil Lexovo přání. Přitiskne se svými rty na jeho, rukama se opře vedle jeho hlavy a spokojeně vydechne, když se na moment odtrhnou, aby doplnili kyslík. I přesto mu však v hlavě bliká ona myšlenka na to, že to dneska nezvládl. Odtlačí ji hodně dozadu. Nesmí se tím zaobírat.
Pevně ho sevře v náručí a když se Míša rozptýlí nadechováním, prostě se na něj přetočí a uvězní ho pod svým tělem. "Mnohem lepší." uculí se spokojeně. Věnuje Míšovi polibek na rty, jemný a zamilovaný.

Část třicátá první

22. listopadu 2015 v 11:50 | Pret a Voldy |  Až navěky
"Mám ten samý majetnický pocit. Zakaž všem, kteří se k tobě přiblíží, aby neměli tendence sahat ti na zadek nebo kamkoliv jinak. Nebo tě líbat." zavrní, rukama sjede na Lexovy půlky a jemně je stiskne. Svými rty neopouští ty druhé a během mluvení jim věnuje motýlí doteky. "Já jsem totiž příšerný žárlivec a dostávám k tomu každou chvíli podněty."
"To asi nebude úplně jednoduché, ale udělám pro to maximum. Někomu je strašně těžké vysvětlit, aby držel svoje ruce dál. Ale vždycky jim to nakonec vysvětlím." zavrní spokojeně, Míšova pozornost mu dělá dobře.
Trochu se zavrtí, přejede rukama přes Lexovy hýždě na boky a záda a zase zpátky. Líbí se mu, když jsou takhle spolu. "To doufám, protože jinak budu strašný morous." uculí se. "Jsem rád, že jsme si to ujasnili. Ale teď bychom se mohli věnovat ještě příjemnější činnosti." zašeptá.

Část třicátá

17. listopadu 2015 v 11:44 | Pret a Voldy |  Až navěky
Odcvičil pod Lexovým drobnohledem a s občasnou výpomocí celou sestavu, jak se to společně naučili. Cvičili mlčky, sem tam to ticho narušilo hlasitější syknutí, když už šel příliš na sílu, ale nakonec to zvládl i přes bolest. "Potřebuju minimálně rychlou sprchu, protože v tomhle stavu přece nemůžu do postele." zafuní zmoženě, když se začne soukat do sedu. Měl toho momentálně plné zuby i přes to, že mu Lex slíbil sladkou odměnu. Ale jeho vnitřní já se tetelilo očekáváním.
Usměje se. "Jsi ten nejšikovnější a nejodvážnější." Jemně pohladí zpocené tělo. "Mám ti napustit vanu?" zeptá se, vtiskne polibek na zpocenou tvář. "Samozřejmě bych se k tobě přidal. Uvolníš se, osobně tě celého umyju, zabalím do osušky a pak udělám všechno, co ti na očích uvidím. Šlo by to?"
"Nemělo by to být spíš naopak?" pousměje se unaveně. Natáhne svou dlaň, aby pohladil Lexe po tváři. "Co společnou vanu v bublinkách s komplexní péčí pro oba?" Dlaní sjede na šíji, aby si ho k sobě přitáhnul. Takové malé polibky na tvář mu přestaly stačit.

Část dvacátá devátá

10. listopadu 2015 v 11:39 | Pret a Voldy |  Až navěky
Telefonoval mnohem déle než předpokládal a nakonec musel použít i lehké zatlačení se slůvkem rodina, aby šéf povolil, ale podařilo se. Rodina mu brněla na jazyku až si to musel znovu zopakovat sám pro sebe. Ještě jej od uzavření partnerství v souvislosti s jejich příbuznými veřejně nepoužil. Líbilo se mu to. Odloží mobil na konferenční stolek a vrátí se zpět k Lexovi, kterého najde s hrnkem čaje v ruce. "Trošku dramatizovali, ale nakonec povolili, že můžu odjet, když dodělám zakázky podle plánů. Jen se musím ještě zastavit na recepci pro nějaké papíry."
"To stihneš zítra." pousměje se. Kývne ke stolu, kde leží ještě jeden hrneček. "Chtěl jsi také, že?" Pak se otočí k lince, aby odložil prázdný hrnek. "Na jak dlouho tě pustí?" zeptá se zvědavě.

Část dvacátá osmá

4. listopadu 2015 v 11:34 | Pret a Voldy |  Až navěky
Z letiště si vzal taxík. Přílet byl poněkud zpožděný zhoršeným počasím, tak nechtěl nikoho obtěžovat tím, aby ho v té psině někdo vyzvedával. Stejným způsobem před týdnem odjel na letiště. Netušil, kdy se vrátí a přišlo mu nepraktické, nechávat auto na letištním parkovišti. Zaplatí taxikáři a i s cestovkou vystoupí před domem. Zabouchne za sebou dveře auta a zamíří do útrob domu. Připadá si rozpačitě. Vůbec neví, jak se má tvářit.
Zrovna si navlékal suchou košili, protože musel Xitta po procházce venku osprchovat a on si užíval to, jak páníček prskal, když se pořádně oklepal od vody a šamponu, když v zámku zarachotil klíč. Znal ten zvuk. Romanovy klíče cinkaly trochu jinak, protože neměl tak objemný svazek. Najednou mu bylo trapně. Co má dělat? Co říct?