Nenáviď mě dnes - část šestnáctá

12. června 2017 v 10:46 | Pret a Voldy |  Nenáviď mě dnes
Ahoj Vám všem, kteří nás ještě navštěvujete. Není moc čas přidávat s pravidelností, tak jsem si dnes vyšetřila trochu času a nastavila kapitoly po týdnech až do 1.9. a doufám, že Vás to potěší. Příjemné čtení! Voldy

Nenáviď mě dnes - část šestnáctá



***

Papírování se mu zdá jako boj s větrnými mlýny. Kdyby to šlo, hned by ho zrušil. Je z toho unavenější než z výjezdu. Snažil se pochopit všechno, co mu ohledně těch lejster Robin říkal, ale i tak má pocit, že to moc nepopírá. Tyhle věci ho vždycky nudily a neměl potřebu se tohle učit. Ale teď jak zjistil, to bude potřeba. S povzdechem zamíří do šatny. Otevře skříňku, kde má uložené věci. Všechno si pečlivě vyskládá na lavičku a otevře batoh, aby tam uložil nafasované papíry. Má co studovat. Stáhne bundu a uloží ji do skříňky, sehne se, aby rozšněroval boty, svlékne pracovní oblečení a jen v boxerkách se otočí ke zvonícímu telefonu. Vytáhne ho z batohu a zadívá se na volajícího. Míša. Teď s ním ale vážně nemá sílu mluvit. Vytípne hovor a povzdechne si. Bude mu muset zavolat později.

Osprchuje ze sebe zbytky sprchového gelu. Poslední výjezd byl zase dost náročný. Alespoň pro ně. Většinou si stupnice náročnosti vybírala nejtěžší případy na konci. Byl z toho otrávený. A nejen z toho. Natáhne se pro ručník a jen si otře nohy než vklouzne do pantoflí. Omotá si ručník kolem boků než se přesune do šatny. Zarazí se. Myslel si, že tady už je sám. David někam zmizel s Robinem, myslel, že už šel taky. Jen se na něj podívá a raději rovnou zaboří hlavu do své skříňky, aby si našel věci a nepromenádoval se tady jen tak. Neodpustí si však prohlédnutí skoro nahého těla.

Otočí se v domnění, že přišel Robin. "Prosímtě, moc jsem nepobral ten formulář…" zarazí se, zamračí a otočí zpátky k mobilu ve své ruce, když zjistí svůj omyl. Nehodlá to dál nijak komentovat. Hodí mobil zpátky do batohu, popadne ručník a rychle se protáhne kolem Alexe do sprch. S trochou štěstí už bude Alex pryč, než se umyje.

Chce něco říct, ale zarazí ho Davidův výraz. Normálně by ho zastavil a donutil ho promluvit si s ním, ale tohle bylo jiné. Něco ho v tom zastavovalo, aby nebyl tak zbrklý. Něco z Davida ho podivně měnilo a on se nedokázal vyznat sám v sobě. Natáhl si boxerky a přetáhnul ručník na záda, aby se doutíral. Příliš nespěchal v dalším oblékání.

Otočí kohoutkem a pustí na sebe studenou. Musí se srovnat a to hezky rychle. Není možné, aby se nechával tím chlapem vyvádět z rovnováhy. Vyspal se s ním, ano. Čekal něco víc? Možná. Nějaké útržky si pamatoval. Ten první jemný polibek mu pořád bloudil hlavou. Nikdy ho nikdo neměl chuť líbat. A nikdy se ho nikdo nezeptal na to, jestli může. Nechápal spoustu věcí. Proč když se choval v noci tak něžně, byl ráno jako… jakoby ho neznal. Ušklíbnul se, vlastně ho vůbec neznal. A teď, když s ním měl tu čest, tak ho ani poznat nechtěl. Vlastně se mu ani nedivil. Kdo by měl zájem o striptéra jinak než na jednu noc. Kysele se usměje vlastní hlouposti. Nikdo. Přivřenou ventilačkou protáhne studený vzduch a díky studené sprše Davida obejde zima. Radši se rychle otře a zamíří zpátky do šatny. Upřímně doufá, že už tam on nebude.

Navléknul se do mikiny a sáhnul do skříňky pro tašku. S trhnutím ji vyrval ven, protože opravdu nebyl v dobré náladě. Vadilo mu, jak se na něj David díval. Jako na nějakého tyrana, se kterým nechce mít nic společného. A když už o něco šlo, jako například o setkání tady, tak se na něj pro změnu nedíval vůbec. Štos papírů, které neopatrně hodil do kapsy rozepnuté tašky, se výsměšně rozletí po šatně. "Do psí prdele." zanadává. Ztuhne v půli pohybu do pokleku. "Mám pejsky rád." Panebože. Prsty automaticky vyhledají známky na jeho hrudníku. Tvrdý dopad na kolena ho uzemní. Do čeho se to dostal? Neuvědomí si, že sprcha vedle přestala téct. Chtěl zmizet ještě předtím než se David osprchuje. Nechtěl ho dál provokovat. Hlavou se mu rozezněl smích, jak se společně smáli nějakému vtipu. Zřejmě si moc dobře nevybavoval úplně všechno, jak si myslel. Prohrábne si stále ještě vlhké vlasy a raději začne sbírat lejstra, která nemůže jen tak pohazovat po zemi.

Zarazí se mezi dveřmi. Tiše si pro sebe zakleje. Doufal, že už tu nebude. Prsty, které přidržují ručník se pevněji sevřou. Letmo se podívá na dveře od sprchy. Ne, tam se vrátit nemůže. Vypadalo by to, že před ním utíká. Projde kolem něj co nejtišeji a natáhne se pro své oblečení na lavičce. Začne se oblékat rychle a tiše. S trochou štěstí bude pryč brzy. Jen na sebe nahází džíny a tričko. Natáhne se ještě pro mikinu. Snaží se vůbec se na Alexe nedívat, ale občas mu pohled sjede na jeho záda. Přivře oči. Není to tak dlouho, co je mohl hladit. Zatřese hlavou a odvrátí pohled.

Uvědomí si otevření dveří od koupelny a Davidovo zaváhání, ale neohlédne se. Opatrné kroky kolem něj mu přijdou komické. Bojí se snad David, že by ho chtěl nějak napadnout nebo něco podobného? Posbírá všechny papíry a nacpe je do tašky bez toho, aniž by je nějak řadil. To udělá v klidu doma. Narovná se, aby zjistil, že David k němu stojí zády a kromě bot je plně oblečený. Tentokrát zaváhá on. "Nechceš někam vzít? Jsem tu autem a určitě pojedu centrem…" Možná by udělal líp kdyby mlčel nebo kdyby se před něj postavil a řekl mu ať ho zmlátí dle libosti, když mu to uleví.

Ušklíbne se, když na něj Alex promluví. Nechá otázku nezodpovězenou a usadí se na lavičku, aby si zašněroval boty. To si vážně myslí, že je takový idiot, že si s ním sedne do auta? Už přece dostal, o co mu šlo, tak proč mu prostě nedá pokoj. "Tos uhodl, nechci." radši půjde deset kiláků pěšky, než aby se vystavil provokaci a urážkám. Proč si ho pořád všímá? Co od něj vlastně chce? Kolem vystoupení je zvyklý na ledacos, ale aby se mu to promítalo do soukromého života, to nepřipustí. Udělal chybu, když se opil a vyspal se s ním. Ale už žádnou další neudělá. Taky by ho Alex mohl naprášit na vedení, čím se baví po večerech a odkud jsou jeho příjmy. To by mu život pěkně komplikovalo. To se nesmí provalit. Soustředěně zašněruje boty a otočí se pro batoh. "Prostě mi dej pokoj." otočí se k odchodu.

Přesně tuhle odpověď čekal od chvíle, kdy svou otázku řekl nahlas. "Davide… já jsem vážně nevěděl, co jsem udělal až dokud jsem si nevzpomněl… ten alkohol a všechno okolo… ale… tebe to vlastně nezajímá, viď? Chtěl jsem se omluvit, ale ty o to nestojíš. Má cenu se teda vůbec snažit?" Řekne to tak chladně a nepřístupně až to sám sobě nechce věřit. Přehodí si tašku přes rameno, aby tam nestál jak solný sloup a raději udělá krok ke dveřím. Zarazí se. "Mysli si o mě, že jsem třeba idiot, Davide, nebudeš první ani poslední. Ale věř, že ne všechno je tak, jak to vypadá." Ušklíbne se. Nasadí svoje sebevědomí, aby nemusel ukazovat nic z toho, co nechce. Čím déle je doma, tím více se vrací do svých původních kolejí.

"Já nestojím o nějaké debilní prázdné omluvy, jasné?" zamračí se. "Máš naprostou pravdu, nezajímá mě nic, co se tebe týče. Když dovolíš, odkroutím si tu praxi i bez tvých sladkých omluv. Prostě si mě nevšímej, zas tak těžké to pro tebe nebude." Nemá nejmenší chuť tohle řešit. Pocit ublížení je až moc silný. "A doporučuju ti, abys nešířil nic o tom, čím se živím."

Odfrkne si. "K čemu myslíš, že by mi takové šíření bylo? K prestiži? To vážně nemám zapotřebí…" zakroutí nevěřícně hlavou. "Mohla se ti ta praxe kroutit líp, kdybychom spolu vycházeli. Mohl jsi to vidět z víc úhlů. Ale když nemáš zájem… hodnotí tě Robin. Je to na něm. Já jen vozím." pokrčí rameny.

"Přesně tak, jen vozíš." ušklíbne se. Začíná mít pocit, že by se měl na něco vymluvit a nechat se přeložit někam jinam. "Myslím, že ignorace mé osoby ti ve tvé práci překážet nebude. A ty už jsi své hodnocení na mě propásl."

"Já nikoho ignorovat nebudu. A nepočítej s tím, že bys mohl i ty. My pracujeme jako tým, ne jako jednotlivec. A Robin je velice všímavý i bez mojí pomoci. To vy doktoři přece máte v popisu práce, ne? Být všímaví…něco bych o tom věděl. A s přeložením nepočítej, pokud tě dali rovnou k nám, tak k tomu museli mít nějaký důvod." Vidí na něm přesně to, na co myslí. Určitě mu v hlavě šrotuje, jak vypadnout z jeho přítomnosti. "A jen tak mimochodem. Pokud to chceš slyšet. Nedal jsi mi žádnou šanci na nějaké hodnocení."

Ušklíbne se. "Ale já v týmu s tebou být nechci. Co s tím jako hodláš dělat?" sjede ho tvrdým ledovým pohledem šedých duhovek. "Je mi naprosto jasné, jaké by to hodnocení bylo, takže se fakt nenamáhej. Takové arogantní zmetky znám poměrně dobře. Jste všichni naprosto stejní, jako přes kopírák. A já s tebou nechci mít nic společného."

"Já s tím nemusím dělat nic, Davide. To ty jsi v našem týmu. Ne já ve tvém." odvětí mu stejnou měrou. "Je ti všechno jasné? Dobře, když znáš můj názor, aniž by byl vyslovený…" pokrčí s úšklebkem rameny. "Nebudeš jen doktor, ale i vědma, že?"

Vztekle zatne pěsti. Hajzl jeden. Sjede ho nenávistným pohledem. Pěkně mu to dal vyžrat. Arogantní sráč "Víš ty co, Alexi? Polib mi prdel." otočí se, vyrazí ze dveří a pěkně hlasitě s nimi řízne.

Vystartuje za ním, ale zastaví se hned mezi dveřmi. Jen zvýší hlas. "Abys nezapomněl, tak zítra začínáme o hodinu dřív." zavolá za ním ještě. Dodatek o tom, že by mu ten zadek i líbal, si raději nechá pro sebe. Zakroutí hlavou než sáhne do kapsy a vyloví klíče od auta.
 

13 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marcela Marcela | 13. června 2017 v 14:16 | Reagovat

Hura, uz aby tu byl dalsi dil. :)

2 Karin Karin | 13. června 2017 v 20:40 | Reagovat

Kluci dejte si pusu a možná i něco víc a on vás ten vztek přejde. :D  :-P

3 Mononoke Mononoke | 26. června 2017 v 21:45 | Reagovat

Vzťahy na pracovisku sú ťažké aj bez toho, aby sa do toho plietlo súkromie. David, ako teda robiť v tíme, keď sa spolu vyspíme? Odpoveď na túto otázku je na dlho pre oboch... A klebety sa šíria tak či tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama