Část čtyřicátá osmá

8. března 2018 v 13:57 | Pret a Voldy |  Nenáviď mě dnes
Část čtyřicátá osmá



"S tím celkem i počítám." Pousměje se. "Doufám, že příjemně. Dej mi pusu..." zažebrá, když tak sleduje Davidovy rty v akci, má chuť se jich dotýkat těmi svými. "Nechceme se přece prát…"

"Ne, dneska se prát nebudeme." zavrtí hlavou a natáhne se, aby Alexe zlehka políbil. Dlaní přitom vjede do krátce střižených tmavých vlasů.

Spokojeně vydechne, když je jeho přání vyslyšeno. "To jsem rád." Nějak se mu podaří vyprostit alespoň své dlaně zpod peřiny a uchopit Davida někde v oblasti lýtek. Škoda jen, že je David oblečený. "Nechceš se zbavit… svého oblečení? Určitě by to pro tebe bylo pohodlnější."

"Takhle je to celkem fajn. Dík za starost." pousměje se. Potřebuje aspoň nějakou brzdu, protože začíná mít pocit, že by se velmi lehce nechal přesvědčit k sexu. A to nechce. Ne takhle brzy. Chce začít jinak. I když… "Nebuď tak hr." znovu se přitiskne na Alexovy rty a vynutí si přístup dovnitř. Hlavně, že on sám se drží zpátky. V duchu se sám nad sebou uchechtne.

"Hmm…" Nestihne odpovědět nic z toho, co mu probleskne hlavou. Pokud to tak Davidovi momentálně vyhovuje, on nic nenamítá. Stejně byl uvězněný pod peřinou. Prohloubí jejich polibek měnící se z laškovných polibků na pěkně žhavý. Prsty se sevřou kolem materiálu kalhot, které má David na sobě. Začíná pociťovat probouzející se vzrušení v jeho těle. Nespokojeně zasténá, když k jeho uším dolehne otravný zvuk zvonícího mobilu. Někdo nemohl mít lepší načasování.

Nespokojeně zamručí. "Kdo to sakra otravuje takhle… blbě. Chviličku jo?" natáhne se pro mobil na stolku u postele a usadí se vedle Alexe. Dlaní jemně pohladí rameno, zatímco zkoumá na displeji neznáme číslo. A nemá to českou předvolbu. Zmateně zamrká. Zmáčkne zelené tlačítko a přiloží mobil u uchu. "Chládek, prosím?"

Nespokojeně se zavrtí, když zmizí Davidova váha těla z jeho boků. Mlčky přihlíží tomu zamračení nebo překvapení, které David věnuje zvonícímu aparátu.
"Ehm… to je David? Tady Dwight. Mám tvoje číslo od Míši." zazubí se po britském způsobu Dwight do telefonu. Spíš očekával že mu to nikdo nezvedne.

Překvapeně se usměje a přejde do angličtiny. "Ahoj. Jo, jsem to já. Míša, jasně. Říkal jsem si, kdo by mi tak mohl volat ze zahraničí. Máš se dobře?"

Alex se zamračí. Angličtina? Podloží si hlavu rukama a zkoumavě se zahledí na Davida. Je mu jasné, že to není dvakrát slušné.
"No, já se mám dobře, pořád v terénu, ale co ty? Říkal jsem si, že se ti musím ozvat a tak, když jsme s Míšou něco probírali, zeptal jsem se na tebe. Netrápí tě tam moc? Škola všechno dobrý? Plánoval jsem, že bych se přiletěl podívat na ty naše novomanžele… a během toho tě třeba navštívil. Jestli to tedy není moc smělé."

"No já… jsem v pohodě. Všechno dobrý. Škola, praxe, práce, mám toho teď docela dost, ale dá se to. Jsem rád, že sis na mě vzpomněl. Když už tu budeš, tak tě moc rád uvidím. " usměje se. Nekecá. Moc rád Dwighta uvidí. Bylo mu s ním na té oslavě fajn. "Dáš mi vědět, kdy přiletíš?"

"Jistě, že dám. Právě proto jsem si vyžebral to číslo. Měli jsme si je vyměnit už na té svatbě. Bylo by to méně komplikovanější a já bych nemusel vysvětlovat…"
Alex sledující Davidovu tvář sklouzne na jeho záda a ruce. Ta angličtina… copak má nějakého známého v zahraničí? Což o to… on přece taky.

Zasměje se. "Jako by sis nevybavoval, jak jsem vypadal ráno po tom obřadu. Byl jsem rád, že žiju. Na to dát ti svoje číslo jsem neměl myšlenky a ty sis sám neřekl. Ještě teď je mi z toho zle, když si na to vzpomenu. Ale čestně, Dwighte, až přijedeš, tak rozhodně nebudeš mít na krku zelenou trosku. To byla naprostá výjimka." ujistí ho.

"Náhodou, mě bavilo, že jsem se o tebe mohl starat. Byl jsi jako koťátko."
Alex se prudce napřímí. Zpozorní. To si vážně telefonuje s Dwightem a ještě s ním takhle… vtipkuje. Přitom ještě před chvílí se spolu tak příjemně mazlili. Veškeré příjemné pocity, které do teď pociťoval, dokázalo zmrazit jedno jediné jméno. Nevěřícně zakroutí hlavou. Dwight mu nedá v jeho životě pokoj. Jenže… skousne si ret, když si vzpomene na ráno po obřadu kdy je viděl spolu v té jídelně. Pocit hořkosti v ústech ho donutí se prudce zvednout z postele a bez přemýšlení se začne soukat do svého oblečení.

"Koťátko? Za tohle bys zasloužil nakopnout. Zkusím to zrealizovat… někdy." sjede pohledem na Alexe a zamračí se. Kam se to tak žene?

"No ne, vážně. Byl jsi úžasně přítulný. Bylo to fajn. A to ani nemluvím o tom předchozím dni. Jsi vážně dobrý."
Alex na sebe nasupeně natáhne tepláky, když k němu dolehnou Davidova slova. Nedá se neposlouchat. Boxerky narve do kapsy, s těmi se obtěžovat nehodlá. Nebude tady ze sebe dělat vola.

"Jasně." odpoví poněkud nepřítomně, jak pozoruje Alexovo počínání. "Myslím, že v takovém stavu jak to ráno už jen tak nebudu. Aspoň doufám." Vůbec se mu to nelíbí. Nechápe, co to do Alexe vjelo.

"Tak jsem si to užil alespoň jednou." Uchechtne se do sluchátka. "Neruším tě od něčeho důležitého?" Vůbec ho nenapadlo se zeptat.
Natáhne se po tričku a skoro si ho navlékne naruby, jak je rozjetý. Po počátečním šoku a uvědomění přišlo zklamání. Vždyť to vypadalo tak nadějně… rozhlédne se kolem sebe, aby našel ponožky. Zřejmě zůstaly v koupelně.

"Popravdě, teď se mi to moc nehodí. Ale jestli chceš, můžu ti poslat svůj skype a můžeme popovídat někdy v klidu. Jestli teda vedeš takové nesmysly." navrhne a zmateně se zadívá na Alexe. Vážně tomu nerozumí…

"Jo, jasně. Skype? Ten bych v počítači i možná našel. Podívám se a pošlu ti na mě kontakt a nějak se domluvíme. Rád jsem tě slyšel, Davide."
Ráznými kroky přejde pokoj a přes chodbičku zamíří do koupelny. Vážně neví, co si o tom má myslet. Ale nedokáže se jen posadit, usmívat se a dělat jakoby nic.

"Jasně, já tebe taky. Napíšeme si. Tak se měj krásně a dík za zavolání." pomalu vstane a sleduje Alexe. Je z něho sám nervózní. "Rád tě zas uvidím."

"A já tebe. Měj se." Položí hovor se spokojeným úsměvem na tváři. Vypadalo to, že by mohl mít příjemné zpestření během návštěvy.
Alex vklouzne do svých tenisek. Chce odtud vypadnout dřív než David hovor skončí. Vážně nemá nejmenší chuť se s ním teď bavit. Natáhne se ke klice.

Vyjde za Alexem do předsíně. Zadívá se na něj. Spraží ho nechápavým pohledem. "To děláš vždycky? Že se beze slova sebereš a zmizíš?"

Upustí vzduch z plic. Prsty pevně sevřou kliku. Neotočí se. "Aspoň s někým nelaškuju přes telefon a nedomlouvám se na randíčku před člověkem, kterého jsem pár sekund předtím líbal." zavrčí.

Zamračí se. "Co to sakra meleš? Jaký laškování doprdele? A jaký randíčko? To hodláš vyvádět pokaždé, když budu s někým telefonovat?"

Uchechtne se. "Nemusíš ze mě dělat ještě většího hlupáka než do teď. Celou dobu se… snažím se, aby ses cítil dobře a potom stačí jeden telefonát od toho super dokonalého policajta, aby byla všechna moje snaha spláchnutá do hajzlu. Nechte si třeba Dwighta zarámovat. Nebo ještě líp. Nechte si ho vycpat a pověste nad krb." odsekne. "On mi totiž vždycky musí vlézt do života a všechno zkazit, protože je pan někdo." Řekne prostě bez nějakého zvyšování hlasu.

"Tak za prvé. Hlupáka z tebe fakt dělat nemusím, protože to ty zvládneš mistrně sám. Za druhé, sakra to už ti úplně přeskočilo? Proč by proboha kvůli jednomu telefonátu mělo jít všechno do hajzlu? Jestli ty s ním máš nějaký problém, tak do toho sakra netahej mě." zamračí se. "Nemám nejmenší chuť poslouchat taková pitomá obvinění kvůli ničemu, jasné? Jestli s tím máš problém, fajn. Můžeme to tady a teď skončit a víc se tím nezalamovat."

Šokovaně se otočí. To vážně? Cosi uvnitř něj se podivně pohne. "Davide… Já… mám s ním jeden jediný problém a to je ten, že na kohokoliv sáhnu já s trochou zájmu o něj, tak Dwight musí přiběhnout a dokázat, že je mnohem dokonalejší a žádný takový zmetek jako já mu nesahá ani po kotníky. O to celé tady jde. A vy dva si přece tak dobře rozumíte." Odtuší s úšklebkem. "Nebudu vám stát v cestě za šťastným životem."

Chvíli se na něj nevěřícně dívá. "To si jako děláš srandu?" sjede ho pohledem. "Aha, takže dva kohouti na jednom hnojišti co? A víš ty co? Já nejsem kus masa, abyste se o mě milostivě přetahovali jako dva vzteklí psi. Kašlu ti na tohle, jasný? Tohle fakt nemám zapotřebí. Bojíš se, že si to sem Dwight nakráčí a já se mu jako vrhnu kolem krku a bude šťastný happyend? To ses posral, ne? Na takové kecy, jak někdo někomu nebude stát v cestě ke štěstí, ti seru. Akorát výmluvy, hodí se ti to do krámu. Nejsem tvůj patník, aby sis mě očurával jako svůj majetek. A když se ti to najednou nepozdává, tak nazdar a sbohem, buď si s Dwightem? No to ti teda fakt moc děkuju. Naprosto dokonale chápu, o co tu jde. To se fakt neboj. Nemám zájem ani o jednoho z vás. Prostě se seber a vypadni." Nadechne se. Tohle je na něj už vážně moc. "Zmiz, nemám chuť se na tebe dál dívat."

"A co si jako mám asi tak jinýho myslet o tom vašem setkání? Poslední vaše setkání probíhalo v celkem dojímavém směru, nemyslíš? A se mnou se pořád jen hádáš, když udělám krok vedle i přes to že…" Sklopí pohled na chvíli k zemi než se zase napřímí. "Nechápeš vůbec nic, Davide. Myslíš, že bych chtěl aby kolem mě zase běhal dokola a vyhrožoval mi? O to vážně nestojím. Po dlouhé době jsem… našel jsem v tobě zájem jako už dlouho v nikom ne, stojím o tebe a myslím to vážně. Ne o nějakou podělanou ochranku, kvůli který se k tobě nebudu moct ani přiblížit." Pohlédne mu do očí. "Nenutím tě, aby ses na mě díval." Stiskne kliku a otevře dveře na malou škvíru. Ještě jednou se otočí. Pohlédne na Davida, prohlédne si ho. Alespoň naposledy, když se o něj tak dokonale připravuje svojí pitomostí. Ale nezahojené křivdy v něm stále vřely. Prohrábne si vlasy. Nechce odcházet, ale podělal to. Zase.

"Jasně, takže si mám jako vybrat jo? Ultimátum. Žádnou ochranku nemám sakra… a o žádnou ani nestojím. Tohle je tvůj problém, ne můj. Nechceš taky vyvádět kvůli tomu, že se bavím s Lexem, nebo s Míšou, nebo s Robinem a Romanem? Běž někam. Já nebudu skákat jak ty pískáš. Běž a najdi si někoho, kdo tu posranou ochranku nemá." Zatne pěsti. Cítí jak se nehty zarývají do dlaní, ale je mu to fuk. Aspoň to odpoutává pozornost od jiné bolesti. Zase jak debil skočil na špek. Nehodlá být ničí hračka.

"To nemělo být žádné ultimátum. Můžeš se bavit s kým chceš. Ale Dwightovo přátelství znamená mít ochranku, protože já bych všechny jen zraňoval. On je ten velký zachránce." Povzdychne si. Ten vztek z něj pomalu vyprchával a jemu docházelo, jak hloupě se zachoval. Kvůli jednomu telefonátu. Nemuselo to přeci nic znamenat. Pustí kliku ze svého sevření. Otočí se k Davidovi čelem. Dva kroky dopředu, zastaví se kousek před ním. Sklouzne svou dlaní po Davidově paži až na zatnuté prsty. "Omlouvám se za svoje chování. Jen se bojím toho, že o tebe díky jeho návštěvě přijdu, protože poznáš, že všechno co ti o mě napovídá je pravda. Ty si ani neuvědomuješ, jak se mnou máváš." Smutně se pousměje než pohladí jeho tvář a skloní se k polibku. Sral na hlavu sám sobě. Jenže David si zaslouží někoho lepšího.

"Ty se mnou právě máváš taky. A mě se to nelíbí." zamračí se. "Ze strachu, aby ti to u mě nepodělal, sis to radši s předstihem podělal sám. Já to takhle nechci. Promiň. S Dwightem se hodlám bavit a je mi fuk, co si o tom myslíš. Když nevěříš sobě, tak těžko dokážeš věřit mě. Běž, teď chci být sám."

Podivné zemětřesení projde jeho tělem. Odtáhne se. Možná čekal naivně na nějaké ozáření shora. Kdyby na něj teď spadl meteorit, nebylo by mu hůř. Nevadilo mu to, že by se s Dwightem David bavil, ale to, jak by se k němu Dwight začal chovat, kdyby zjistil, že oni dva spolu něco mají. Jenže David to nedokázal pochopit. Nebo to on nedokázal správně vyjádřit. Povzdychne si. Poraženě od Davida ustoupí a přejde ke dveřím, aby je za sebou z venku zavřel. Co to zase udělal? Rozběhne se bezhlavě budovou, aby proběhl parkem a byl konečně ve svém autě. Zarazí se, když automaticky sáhne do kapsy, kam si normálně ukládá klíč. Zanaříká. Tohle se může stát jen jemu. Co teď? Má se vrátit nebo jít pěšky? Nikam nespěchal… jenže i tak se bude muset s Davidem střetnout znovu, pokud klíč vypadl někde u něj v pokoji.

Vydechne, když Alex odejde. Asi už toho má prostě strašně moc. Zůstane opřený v chodbě o zeď. Vydechne a svěsí hlavu. Prsty pomalu povolí. Zmateně se zadívá na své dlaně s vyrytými stopami po nehtech. Zamračí se. Otočí se a zamíří do svého pokoje. Vezme mobil ze stolku a vytočí Míšovo číslo.

Michal překvapeně zaloví v kapse kalhot, aby vytáhl zvonící mobil. Sice zrovna dokončoval práci, ale rozhodně nečekal žádný telefonát. Zamžiká na Davidovo jméno blikající na displeji. Odstrčí se maličko od stolu, aby se usadil pohodlněji. "Ahoj Davide." Poslední dobou spolu nějak nebyli v kontaktu. Vlastně se viděli naposledy, když k nim David přišel. Mrkne na hodiny. Lex už měl taky dávno přijít z práce, ale chápal jakékoliv zdržení v tuhle odpolední hodinu.

"Ahoj Míšo…" pozdraví nezvykle tiše. "Měl bys chvilku? Potřebuju si s někým promluvit. Já jsem… totálně v háji. Už fakt nevím co…" Usadí se na posteli a přitáhne kolena k bradě. "Musím o tom mluvit nebo mi hrábne."

"Jasně že mám, na tebe vždycky. Jen momentík, uložím si práci." Usměje se a rychlým proklikáním se programy, se dostane až na plochu. Zarazí ho tón Davidova hlasu. "Děje se něco? Něco se ti stalo?"

"Já nevím, prostě… myslíš, že jsem schopný navázat trvalý vztah? Jakože… to je jedno. Neměl bych chuť zajít třeba na kafe? Nebo prostě do bazénu? Potřebuju si vyčistit hlavu."

"Co to povídáš? Proč bys nemohl být schopný navázat vztah?" Zeptá se překvapeně. Na co to David naráží? "Čas si rád udělám. Chceš jít hned nebo máš nějaké plány?"
Alex se dostane až před dveře Davidova pokoje. Zůstane před nimi nerozhodně stát. Je uřícený z toho, jak celou cestu bezhlavě běžel tam i zpátky.

"Nevím. Prostě se jakákoliv snaha… nejde to. Jen teď se to všechno začalo srát doopravdy. Já ho prostě nechápu… asi na to prostě nemám." zadívá se na budík na stolku. "Rád bych hned, jestli máš čas."

"Proč by to nešlo? Nechápeš koho?" Vydechne překvapeně. "Ty sis někoho našel? No to je skvělé." Vyhrkne šťastně, ale hned zbrzdí. Zřejmě byl někde problém. "Jasně, zavolám Lexovi a řeknu mu co a jak, nemám s tím problém. A kam tedy vyrazíme? Řekni si."

"Už zase nenašel. Prostě… skončilo to dřív než to začalo. Je mi jedno kam. Dojedu za tebou. Já už nemůžu, Míšo. Nechtěl jsem toho zase tolik… on se chová jako blázen. Já ho nepobírám…. a stejně… Míšo, já si nemůžu pomoct. Stejně o něj pořád stojím."
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 stastnavyhra stastnavyhra | E-mail | Web | 8. března 2018 v 17:28 | Reagovat

Pojďte s námi soutěžit! Kupujete si losy ale neradi za ně platíte? A co takhle sbírat je na internetu? Losování o peněžní výhry je každý týden a to vše ZDARMA! www.stastnavyhra.cz

2 Karin Karin | 8. března 2018 v 21:46 | Reagovat

To jsem zvědavá jak tohle dopadne. [:tired:]  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama